Kliknutím zvětšíte„Bylo to 5. července 1935. Za pěkného slunečního odpoledne jsem stanul na kopci nad hospodou u Šmolcova kříže. Viděl jsem řadu zemědělských usedlostí s humny a pro mne s nespočetným stromovím – jednu velkou ovocnou zahradu. Viděl jsem drobné chaloupky na domkařské straně a celou dědinku zasazenou do syté zeleně. Jak dlouho jsem u kříže stál a hleděl do malebného údolí, dnes již nevím, ale pamatuji si přesně na svůj dojem a snad polohlasně jsem pronesl své vyznání: Tady sú jistě dobří lidé. Tady ti bude dobře,“ popsal své prvotní setkání s Jankovicemi Josef Župka, jankovický kronikář, který se stal občanem Jankovic ve svých 28 letech.
Josef Župka se narodil 4. října 1908 ve městě Příbor u Nového Jičína. Mládí prožil v Holešově, malebném městečku na východní straně Hostýnských vrchů, které mělo bohatou minulost. Původní osada Holešov vznikla při středověké jantarové cestě a byla připomínána již v roce 1131. Od 17. století patřil Holešov spolu s rozsáhlým okolním panstvím rakouskému šlechtickému rodu Rottalů, s jejichž působením se pojí řada pověstí. „Snad právě ta pestrá historie města Holešova byla i příčinou zájmu pana Josefa Župky o minulost, a ten zájem v široké míře věnoval i našim Jankovicím,“ uvádí obec v Župkově životopisu, poskytnutém Deníku.
Kámen ve tvaru psí hlavy prý vede k pokladu
Výše popsaný výlet, při němž poprvé spatřil svůj budoucí domov, doporučila Josefu Župkovi jeho nastávající Františka, tamější rodačka a příslušnice starého jankovického rodu Fornálů, jenž obýval tuto obec už od roku 1670 (což Župka neopomněl ve své kronice zmínit)
Do Jankovic, ležících v údolí východomoravského pohoří Chřiby, odbočil budoucí kronikář a písmák při své cestě na Velehrad, tedy na jedno z nejvýznamnějších poutních míst Čech i Moravy – jež měla v budoucnu jedna dodnes nevyřešená záhada propojit s jeho životem.
V roce 1936 se Župka se svou milovanou Františkou oženil, přistěhoval se do Jankovic a spolu s manželkou si zařídil malý obchůdek v domě jejího bratra Pavla Fornála.
Tehdy se jeho osud dotkl onoho mystéria spojeného s chřibským regionem podruhé: šlo o tajemství ukrytého cisterciáckého pokladu.
Nedaleko Jankovic, asi kilometr severně od sousední vesnice Košíky, leží pozůstatky dávného vyvýšeného hradiska pravděpodobně z obdob velké Moravy, zvaného Sklepisko. A právě o tomto hradisku se vypráví, že po zrušení velehradského kláštera ukryli cisterciáčtí mniši v jeho podzemí část svého pokladu.
„Pověst o ukrytí pokladu velehradskými cisterciáky někde na Sklepiskách dokládá i novinová zpráva, podle níž okolo roku 1936, tedy těsně před druhou světovou válkou (a v témže roce, kdy Župka přišel do Jankovic, pozn. red.), přišli sem cisterciáci z Maďarska a měli sebou plán, podle něhož hledali znamení, které mělo být východiskem k nalezení místa pokladu. Tím znamením měl být kámen podoby psí hlavy. Kámen nenašli, a tak se vrátili s nepořízenou,“ uvádí k tomu chřibská pověst o pokladu.
Arcibiskupská lesní správa prý nechala o něco později udělat v okolí několik hlubinných sond, ale dělníci narazili jen na cihly. Tvrdili však, že země místy duněla, jako by tam bylo sklepení.
Zapálený kronikář začal zachycovat dějiny kraje
Župka se historii Jankovic i celého tamějšího kraje od svého příchodu do obce ve svém volném čase do hloubky věnoval, vyptával se místních pamětníků na jejich vzpomínky, a takto získané poznatky doplňoval studiem archivních dokumentů, záznamů v matrikách a úředních zápisů.
„V roce 1936, kdy jsem se z Holešova do zdejší dědiny přistěhoval, zastal jsem tu lid většinou chudý, ale dobrý, pracovitý, z větší části upřímný. Hned zpočátku zaujal mne svérázný život zdejších, zvláště starých lidí. Brzy jsem si uvědomil potřebu zachytit tento svéráz. Bylo by škoda nechat bez povšimnutí vše, čím žili tito lidé, vše co dnes pamatují už jen ti nejstarší. Byl by to hrubý nevděk neuchovat, nezaznamenat to, co se již nevrátí,“ popsal Župka v roce 1978 v předmluvě ke své unikátní kronice, co ho k tomuto úsilí vedlo.
Vedle písemných dokladů sbíral i nejrůznější předměty dokládající, jak se v tomto kraji v minulých dobách žilo – dnes tvoří fragmenty této sbírky součást depozitáře Okresního muzea v Uherském Hradišti.
„Za 10 až 20 let jistě už nikdo nebude pamatovat, nikdo ani neuvěří, že lidé ještě okolo roku 1920 chléb nahrazovali vařenou kvačkou (řepou). V jedné místnosti, že bydlelo a srovnalo se osm, deset i více sourozenců, rodiče, mnohde i výměnkáři. Nebudou moci pochopit, že lidé přes mnohé nedostatky hmotné byli spokojenější, že chodili bosky, v šatech doma spředených i ušitých a že rohlík byl pamlskem,“ poznamenal k tomu ve své kronice Župka.
Tajemné setkání na farním hřbitově…
Zapálený písmák zaznamenal ve své kronice i to, že obě dědiny, jichž se toto vyprávění týká, tedy Jankovice a Košíky, patřily původně pod velehradskou vrchnost a že obě spojovala společná farnost a hřbitov. Současně jmenoval nejstarší rody utvářející obec: „Z prvních rodů, které kdysi daly základ této dědině, se až dosud udrželi jen Prokešové a Bednaříci, donedávna ještě Chlopáni, Skřivánci a Polášci. Skoro 300 let jsou zde Důbravové a Fornáli. Přes 200 let zde žijí Malinovští, Kolajové, Rakovi, Hruškovi, Rezkovi, Škrabalovi, Balejovi, Mikulcovi, Hudkovi, Čermákovi, Kolaříci,“ psal Župka.
Farní hřbitov a jméno Malinovský budou hrát v dalším příběhu svou roli.
Podobně jako jiní obyvatelé českého a moravského podhůří byl i Josef Župka „mužem devatera řemesel“ a nebál se žádné práce. V druhé polovině 50. let minulého století proto působil na farním hřbitově jako hrobník. A právě tehdy došlo k tajemnému setkání.
„Dne 16. dubna 1959 jako místní hrobník jsem čekal na hřbitově na pohřební průvod, který již měl přijít každou chvíli. Tu ke mně přistoupil asi šedesátiletý muž, bratr ženy, která měla být pochována, a řekl, že se jmenuje Malenovský,“ uvádí ve své kronice Župka (jméno Malenovský zmiňuje ve dvou podobách, v dalším textu píše o Malinovském, pozn. red.).
Zmíněný Malenovský či Malinovský mu prý sdělil, že se narodil v Jankovicích v čísle popisném 108 a teď už bydlí řadu let v Huštěnovicích. A že jeho praděd, který byl místním fojtem (rychtářem, tedy představeným obce, pozn. red.) byl jednou pozván na Velehrad do kláštera, kde byl požádán o jistou službu. Pak se prý s tímto předkem odehrál následující děj:
„Po chvíli přišli dva muži – řeholníci – v civilních šatech, společně usedli na připravený vůz, na němž byl nějaký náklad přikrytý plachtou. Nejprve sám povoz řídil přes Jalubí, Traplice a dále jeli k horám. Za Traplicemi převzal řízení jeden ze spolujezdců – řeholník – Malinovskému zavázali oči. Kam jedou, nevěděl, jen podle směru jízdy, stoupání v terénu a podobně dosti neurčitě odhaloval cestu. Když dojeli na místo, odvázali mu šátek a společně se dali do práce. V lese vykopali hlubokou jámu a do ní uložili nějaké truhlice s neznámým obsahem. Jámu zasypali, zem řádně udusali a povrch zamaskovali listím,“ zapsal do kroniky toto vyprávění Župka.
Fojt Malinovský se rozhodl zaznamenat, na jakém místě k tajemné události došlo, proto se vymluvil, že si potřebuje odskočit, poodešel několik kroků, „přičapnul“, a jak seděl na bobku, vytáhl nůž a do kořenu blízkého stromu vyřezal značku.
„Když přišel k vozu, opět mu zavázali oči a stejnou cestou se vrátili na Velehrad. Když slíbil, že bude o všem mlčet, byl propuštěn domů. Za pokladem hned nešel. Jednak byly žně a mnoho práce, za druhé si nebyl jistý, zda není sledován. Později nenápadně chodil pod různými záminkami po lese, ale hledání bylo ztíženo, protože nevěděl kde hledat. Když pak konečně našel asi prostor ukrytí truhlic, nemohl najít označený strom. Déšť a vítr dokonale zakryly všechny stopy – nic nenašel,“ píše Župka.
Tajemství se pak předávalo v rodu Malinovských z generace na generaci. Hledání pokladu ale také založilo zkázu tohoto rodu. „Zabíralo veškeren čas, byla zanedbávána i polní práce a nedostatek se brzy dostavil. Začali si proto vypůjčovat v naději, že najdou poklad. Štěstí jim nepřálo, za to bída a nedostatek i věřitelé je přinutili prodat podsedek číslo popisné 108,“ uvedl Župka. Rodina Malinovských se poté rozešla do Napajedel i jinam, muž, který mu toto historii převyprávěl, se přiženil do Huštěnovic.
Bájných devět truhlic s cisterciáckým pokladem
Má vyprávění o bájném pokladu reálný základ? Župka sám je jako svědek věrohodný, lze předpokládat, že k jeho setkání s Malinovským opravdu došlo. Muž ho pravděpodobně oslovil proto, že Župka byl v té době už známý svým sběrem místních příběhů a historek. Rozhodl se mu tedy převyprávět coby místnímu kronikáři dávnou rodinnou legendu. Jak moc ale byla podložená?
O ukrytých cisterciáckých pokladech se vypráví na více místech v Čechách a na Moravě. Mnišský řád cisterciáků, založený roku 1098, spravoval v Čechách celou řadu klášterů, a protože vynikal pokročilým zemědělstvím, stala se z jeho statků brzy významná hospodářská centra, která přitahovala pozornost panovníků, šlechty i církevních hodnostářů, a ti vybavovali řád dalšími pozemky. Cisterciáci díky tomu opravdu shromáždili značné jmění.
Na Moravu přišli tito mniši začátkem 13. století, kdy osídlili údolí říčky Salašky u tehdejší trhové vsi Veligrad. Tam vystavěli klášter, jenž se svou uměleckou hodnotou rovnal předním evropským klášterním stavbám. Jeho dochované bohatě profilované portály a zdobené hlavice sloupů, stejně jako další zachované stavební a architektonické prvky svědčí o tom, že tento řád skutečně disponoval nemalým bohatstvím a přinášel na Moravu vyspělou západní kulturu.
Soumrak cisterciáků stejně jako dalších řádů nastal v českých zemích v roce 1785, kdy Josef II. zrušil svou reformou většinu tehdejších klášterů.
Majetky včetně zlata a stříbra byly zabavovány, a tak prý tehdejší cisterciáčtí představení rozhodli, že své bohatství ukryjí. Dochovala se legenda o českém cisterciáckém klášteře v Plasích, která vypráví, že tehdejší opat Celestin Werner nechal všechny klášterní cennosti naložit do devíti dřevěných beden, a ty se svým komorníkem Sinkulem kamsi ukryl. Moravská pověst mluví o ukrytí pokladu ve Sklepisku a Malinovský zmiňoval, že jeho předek byl opravdu svědkem zakopávání truhlic.
Faktický důkaz ale chybí. V lokalitě Sklepisko proběhlo několik archeologických výzkumů, žádný poklad ale neodhalily. Existuje někde místo, kde v tichém šeru spočívají tajemné truhlice?
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
