Když v červenci 1969 vstoupil první člověk na povrch Měsíce, byla z toho celosvětová senzace. Po přirozeném satelitu Země se pak do roku 1972 prošlo ještě dvanáct lidí, následně ale americký program Apollo skončil a jiným státům se tento americký úspěch zopakovat nepovedlo. Nyní o návratu člověka na Měsíc mluví nejen Spojené státy americké (a program jejich NASA Artemis), ale také například Čína (plánem je dostat člověka na Měsíc do roku 2030), Rusko či dokonce podnikatelé jako Elon Musk.
Jenže s velkolepými plány výše jmenovaných to není tak jednoduché. Nejdál je americký program Artemis, přičemž podle aktuálních plánů se astronauti z tohoto programu nepostaví na lunární povrch dříve než za dva roky - a i to je poměrně ambiciózní termín. Proč to trvá tak dlouho, když právě Američané už mají s lety na Měsíc historickou zkušenost? Důvodů je hned několik. „Porovnáváme neporovnatelné,“ zdůraznil pro seriál Deníku 100 otázek a odpovědí popularizátor kosmonautiky z České astronomické společnosti Milan Halousek.
Bezpečnost na prvním místě
Když se lidé pokoušeli dosáhnout Měsíce naposledy, v úspěchu sehrála velkou roli tehdejší mezinárodní politická situace. „V šedesátých letech minulého století se 'souboj o Měsíc' odehrával v úplně jiných vojensko-politických podmínkách. Souboj velmocí, Sovětského svazu a Spojených států, o to, která vlajka zavlaje jako první na Měsíci, dával kosmonautice v obou zemích exkluzivní podmínky, ze kterých vytěžila především americká NASA,“ nastínil Halousek.
Exkluzivní podmínky znamenaly velmi štědrou podporu lunárního programu. „Nejenom v podstatě neomezený přísun potřebných peněz, ale i přístup například k vojenským a špionážním technologiím,“ upřesnil Halousek.
Také vás trápí nějaká otázka, na kterou jste vždy chtěli znát odpověď? Pošlete nám ji na adresu 100otazek@denik.cz.
V současnosti jsou podmínky velmi odlišné. „Dnes je úplně jiná situace. Na Měsíci už jsme byli a není až takový tlak na velké urychlení návratu,“ podotkl Halousek.
Rané objevování vesmíru lidskými posádkami se lišilo také v tom, že do každé kosmické mise byli astronauti vysláni s tím, že se už nemusí vrátit. „Dnes je kladen důraz na absolutní bezpečnost pilotovaných letů, vše se mnohokrát ověřuje, testuje, zkouší, a to trvá dlouho. Když dnes startuje astronaut do vesmíru, kalkulovaná bezpečnost jeho mise je někde u hranice 99 procent. Když v červenci 1969 startoval k Měsíci v Apollu 11 Neil Armstrong se svojí posádkou, tak byla pravděpodobnost toho, že se mise nezdaří a posádka třeba i zahyne, zhruba 50 procent,“ porovnal popularizátor kosmonautiky pro Deník.
Užitečný člověk
Přestože na dechberoucí sledování toho, jak člověk opět vstupuje na měsíční povrch, si lidstvo musí počkat, neznamená to, že na Měsíci není „živo“. Vědci úspěšně získávají nové a nové informace o přirozeném satelitu Země díky dálkově ovládaným vozítkům, kterých se po lunárním povrchu prohání hned několik. Roboti sbírají vzorky, fotí, provádějí různá měření.
close
info
Zdroj: NASA
zoom_in
Umělecké zobrazení návratu člověka na Měsíc
Otázkou také je, zda je vůbec přítomnost živé osoby na Měsíci potřebná - a zda nákladná a komplikovaná cesta nebo dokonce lidská kolonizace Měsíce není jen záležitostí pouhé prestiže. Toto tvrzení ovšem vyvrací Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.
„Můžeme si vzít analogii s Marsem - tam člověk nikdy nebyl a všechno řeší jen vozítka. Ale i když byl v České republice geolog americké NASA James Rice, který určuje místa, která robotická vozítka mají zkoumat, tak i on říkal, že člověk by byl výrazně efektivnější,“ upozornil.
Přítomnost člověka na vesmírném tělese tak může přinést ještě mnohem lepší výsledky. „Sice máme na všechno počítače, ale schopnost posoudit situaci je u člověka ještě stále nejvyšší. Lidské lety jsou také výrazně dražší, člověku je na rozdíl od robota potřeba zajistit životní funkce,“ zmínil Suchan.
