Co si myslíte o vlně zdražování a energetické krizi. Přiměje lidi šetřit? Přispěje k udržitelnému životu?
Samozřejmě by bylo dobré, kdybychom se k udržitelnému chování rozhodovali dobrovolně a ne pod tlakem kritických situací. Když už jsme v této situaci, tak se ukazuje, že přechod k udržitelnějším energiím je řešením, které by se nyní hodilo mít. Mohlo by nás to podržet v případě takovýchto krizí.

Říkáte, že každý může začít sám u sebe, třeba tím, že omezí jízdu autem či pojídání masa. Ale mnoho lidí určitě napadne: Co jsem já a moje auto proti Číně, která vytvoří téměř třicet procent světových emisí?
Česká republika je v přepočtu na obyvatele zhruba třicátý nejhorší producent emisí na světě v tomto ohledu například i Čínu předstihujeme. V Evropě jsme asi čtvrtý nejhorší producent. Čili my nejsme malý hráč, co se týče emisí.

Čím je to podle vás způsobeno?
Je to dané skladbou naší energetiky a průmyslu. U nás jede těžký průmysl, těží se uhlí, nemáme ani příliš ekologickou dopravu.

Přesto vnímám v Česku určitý posun. Před deseti či patnácti lety prezident popíral klimatické změny a globální oteplování a z ekologů se dělali pomýlení blázni. Dnes se vede seriózní diskuse o možných řešeních.
V Česku vnímá klimatickou změnu jako problém většina obyvatel. Jen tu máme velmi hlasitou menšinu. Ta má tu velkou výhodu, že prosazuje, aby se nic nedělalo a drželi jsme se starých známých pořádků. A to bývá snazší než argumentovat, že je potřeba hledat nové cesty.

Nutnost změnit své návyky, nutnost omezit se nebývá populární názor, jak je ostatně i teď vidět z debaty o přetápění domovů.
Ano, ale je nutné si uvědomit, že když mluvíme o udržitelnosti a klimatické nenáročnosti, mluvíme o řešeních, která mají za cíl podporovat zdraví lidí a kvalitnější život. Je potřeba zdůrazňovat, že řešení, která hledáme, mají kvalitě života pomoci, ne ji ničit – a navíc nám pomohou předejít závažným následkům klimatické změny, znečistění nebo potravinové nejistoty.

Co lidi přesvědčilo, že naše dosavadní chování k planetě je neudržitelné?
Podle mě je to tím, že dopady klimatické krize a neudržitelnosti obecně již pociťujeme na vlastní kůži. Ve městech zažíváme vlny horka. Řešíme sucho, otázky potravinové bezpečnosti. Je nám tudíž jasné, že svět okolo nás se mění již teď. I v soukromém životě, když nám hrozí problémy, hledáme strategie, jak se na ně připravit. To samé se nyní odehrává ve společnosti.

Přesto si stále řada lidí říká: Já se ještě můžu mít dobře, žiju tady a teď a co přijde po nás, mě nezajímá. Co dělat s filozofií „po nás potopa“?
Musíme si uvědomit, že nejde o nějakou vzdálenou budoucnost. Jedná se o věci, které se nás buď už týkají, nebo se nás brzy začnou dotýkat. Představa, že jsme od té doby nějak odstíněni, je mylná. Vlny horka, které zažíváme nyní ve městech, byly v této intenzitě projektovány až pro rok 2050. Takže my jsme opravdu hodně před křivkou, na niž se spoléhalo. Navíc většina z nás má děti, nebo se přátelí s mladými lidmi, kteří by také chtěli mít svět, kde se žije dobře.

Nynější mladá generace stále častěji trpí takzvaným enviromentálním žalem. Mají úzkosti z neutěšeného stavu životního prostředí a z neradostných prognóz stran klimatických změn. Cítí beznaděj, obávají se, že už jsme za bodem zlomu a planetu se nám již zachránit nepodaří. Jaký je váš pohled?
Nemá smysl propadat bezmoci. Vždycky bude potřeba žít dál, vždy bude o co bojovat, takže by bylo škoda nechat se uvláčet představami, že je vše ztraceno. Jak bude vypadat svět zítra, je výsledkem toho, co uděláme dnes. Vyplatí se proto snažit se.