Dveře se dnes netrhnou v sídle hrádeckého úřadu. Starosta města Jaroslav Perlík se právě 5. srpna dožívá 70 let a zástup gratulantů bude hodně dlouhý. Přesto si jubilant včera udělal čas a reagoval na redakční dotazy.

Jste bezesporu hrádeckým patriotem. Už od narození?

Nikoliv, protože na svět jsem vykoukl roku 1945 v Mý- tě. Strávil jsem tu dětství, ale po dvou třídách základní školy přišlo stěhování do Hrádku. Důvod je prozaický. Táta tu našel uplatnění v železárnách.

Na Mýto však dopustit nedám. Proto jsem kamarády pozval v závěru příštího týdne na posezení do restaurace fotbalového klubu Slavoj!

Hrádek je ovšem vaše srdeční záležitost…

A divíte se? Vykračoval jsem si tu se školní brašnou, pak dojížděl na druhý stupeň do Mirošova a po osmiletce se vyučil bílým zedníkem. Pro ty nezasvěcené šamotářem, což byla ve fabrice vyhledávaná profese.

Ale určitě přišel povolávací rozkaz.

Roku 1964 jsem narukoval do Písku a v khaki uniformě strávil dva roky. Po návratu následovala svatba a zařazení v údržbě válcovny. Přemýšlel jsem ale o doplnění vzdělání, takže jsem dálkově zvládl v Kladně hutní průmyslovku. Následovalo čtrnáct let v pro- vozu jemné válcovny. Fungoval jsem jako pecař v provozu na čtyři směny.

Jak se z vás ale stal komunální politik?

Po sametové revoluci se ledy pohnuly a v letech 1992 až 1994 jsem působil jako uvolněný místostarosta. Nadřízeným byl tehdy Pepík Dušek.

Další volby už znamenaly můj posun do starostovského křesla a pokud dobře počítám, vydržel jsem v něm šest období.

Jak se za nimi ohlížíte?

Nechci, aby to vyznělo nějak nostalgicky nebo nadneseně, ale jen v tom nejlepším. Poznal jsem skvělé kolegy a jmenovat mohu Jirku Pražského, Oldu Kožíška, Pepíka Melicha, Frantu Končela a spoustu dalších. Stejně tak jsem se mohl vždy opřít o zastupitele, kteří si jako prioritu zvolili rozvoj Hrádku bez ohledu na politický dres. Bez nich bych byl pouhým pěšákem. A pokud jde o vlastní chod úřadu, mám štěstí na skvěle fungující kolektiv. S minimálním množstvím změn a profesionálním přístupem vůči obyvatelům Hrádku.

Zbývá vám vůbec čas na osobní aktivity?

Určitě, i když třetí období jsem předsedou krajského sdružení Svazu měst a obcí. Což je ideální možnost potkat se s kolegy ze sousedních okresů a zjistit, co právě řeší a co je trápí.

Pokud mi to ale vyjde, nechybím v hledišti při fotbalových zápasech divizních Rokycan. Sám jsme pověsil kopačky na hřebíček ve 33 letech a přiznám se, že utkání Hrádku sledují jen občas. Krásný areál by si zasloužil lepší soutěž než je 1. B třída. Vlastním ale permanentku na extraligový hokej, což ´zavinila´ dlouholetá tajemnice úřadu Jitka Hanzlíková. Matka vynikajících hokejistů Jirky a Bořka, která mne naučila tohle odvětví milovat. Alergický jsem pak na informace, že Jaroslav Špaček je z Rokycan. Jde o našeho rodá- ka a jsem na to patřičně hrdý!

Vypočítávat množství investic by zabralo spoustu místa. Z čeho máte ale největší radost?

Máme ve městě řadu výtečně pracujících složek. Dobrovolné hasiče, pro které jsme získali nové auto, nebo děti, jimž je k dispozici vybavený objekt.

V ryze osobní rovině se rád setkávám s oběma potomky i čtyřmi vnoučaty.

Chcete závěrem vyslovit nějaké přání?

Snad jediné, ale přesto důležité. Aby mě ten nahoře měl ještě chvíli rád!