Na tradiční oslavu Velikonoc letos můžeme zapomenout. Lidé nesmějí do kostelů, nemohou se dodržovat ani další tradice. Jak tuto situaci vnímáte?

Nikdo nic takového nezažil, dokonce bych řekl, že v celé dvoutisícileté historii křesťanství se nestalo, že by Velikonoce byly takto celosvětově zavřené. Je to něco unikátního a nemáme tak s čím srovnávat. Je to výzva slavit jinak, než jsme zvyklí, na základě toho, co z Velikonoc zůstalo. Víra v Krista, jeho smrt a vzkříšení.

Co pro vás osobně Velikonoce znamenají?

Velikonoce jsou střed toho, proč má vůbec smysl být věřící, základ toho, jak orientuji svůj život.

Jakým způsobem tedy budete slavit?

Budu slavit jednotlivými obřady, které jsou spojeny s velikonočními dny se dvěma přisluhujícími ve františkánském kostele. Obřady budou online přenášeny mezi věřící, kteří se budou takto chtít se mnou spojit. S přenosy jsme začali už na Květnou neděli a lidí, co toho využili, bylo celkem kolem dvou tisíc. Tedy víc, než by se do kostela reálně vešlo.

Vedle církevního života, která z tradic vám bude nejvíce chybět?

Nejrozšířenější tradice je podle mě koledování na Velikonoční pondělí a to mě bude hodně chybět. Vždycky jsem se potkal se svými přáteli, se kterými jsme se scházel, než jsem se stal biskupem. To byl vždy moc fajn zážitek. Tohle bude asi i lidem scházet nejvíc.

Ilustrační foto.
Na Covid zemřeli dva senioři. Nakazil se také personál nemocnice

Zmínil jste online přenosy. Vidíte v nich pro církev i možnost do budoucna, budete se snažit tento způsob bohoslužeb zachovat?

Církev možná v minulosti sociální sítě spíše pranýřovala, jako něco, co člověka vzdaluje od reálného života. Teď se ukazuje, že mohou být i velkým pomocníkem. Určitě to povede k úvaze, kde ještě pomáhají a kde už spíše škodí a je možné, že získají větší úlohu, než v minulosti. Na druhou stranu by v žádném případě neměly nahradit skutečné setkávání lidí. Jsme lidi, kteří potřebují se na sebe usmát, obejmout a to jsou věci, které nám digitální svět nenabídne.

Plzeňská diecéze spustila během epidemie koronaviru také telefonní linku, díky které se na vás mohou lidé obracet. Jakou má odezvu a co jejím prostřednictvím lidé hledají?

Lidí, kteří v církvi nabízejí naslouchání, je v naší diecézi velké množství. Využívá ji široké spektrum lidí, kteří si chtějí popovídat, protože jim je doma smutno. Také lidé se složitými životními osudy, kteří nesou velkou tíhu, jež se teď ještě zvětšuje. Ale i takoví, kteří chtějí, jenom poděkovat, že taková možnost kontaktu existuje. Ozývají se i ti, kteří vyjadřují nespokojenost s tím, že víra je něco, co člověka zavádí mimo realitu a zotročuje ho.

Jak se v těchto dnech liší život plzeňského biskupa od doby před současnou krizí?

Je to úplně jiný způsob života. Můj pracovní týden je v normální době naplněn velkým množstvím schůzek, setkání, návštěv. Teď najednou nic z toho není, jedinou možností, jak se kontaktovat, je telefon nebo sociální sítě. Vše ostatní, co se děje, je směřováno ke koronaviru. Člověk je mnohem více sám a také se více modlí.

Ilustrační foto
Plzeňský Prazdroj: Prošlé pivo v sudech nahradíme novým

A co život dalších kněží, vašich spolupracovníků?

Všechny kněží v naší diecézi jsme obvolal a povzbuzoval jsem je, aby byli aktivní. Aby se lidem ozýval po sociálních sítích, telefonem, aby s nimi mluvili.

Dá se současná situace porovnat s vaší službou v armádě, kde jste byl hlavním kaplanem?

Už když jsem sloužil v armádě a vybíral jsem spolupracovníky, zdůrazňoval jsme jako kritérium kreativitu a schopnost snášet samotu a stres. Schopnosti, které se dnes ukazují jako zásadní pro to, aby mohl být člověk prospěšný i druhým a nestravoval se jen starostí o to, aby sám přežil. A to je podobné jako na zahraničních misích, především v takových oblastech jako Afghánistán nebo Irák.