Před spuštěním předem připravených vorů na hladinu kanálu, přiblížil přednášející Karel Ešner návštěvníkům historii dřevařství na Šumavě. „Návštěvníci alce se dozvědí, jak se dříví kácelo, jak se vozilo na vaziště vorů, jak se klády připravovaly na sbití do vorových tabulí, jak voraři po Otavě plavili, jak se vory ve Štěkni převazovaly na plnou vltavskou šířku, protože my tady plavíme pouze dva až dva a půl metru široké vorové tabule, tzv. půlky, které se plavily po Otavě, aby se na klikaté řece „vytočily“,“ přiblížil Ešner.

Návštěvníci si mohli také prohlédnout i vyzkoušet originální nástroje z přelomu 19. a 20. století, se kterými tehdejší voraři pracovali a kterými jsou vyrobeny i vory pro ukázku plavení. „Naše vory jsou vázány klasickou technikou bez použití hřebíků, řetězů, drátů, používáme pouze houžve,“ doplnil Ešner.

Mezi více než stovkou účastníků akce byl i Jaroslav Majer z Českých Budějovic se synem. „Už jsme tady byli, tehdy s přítelkyní, asi před osmi nebo devíti lety, ještě bez dětí. Klukovi je teď sedm, půjde do druhé třídy, tak jsem ho sem vzal, bude to pro něj zážitek,“ řekl Deníku Majer.

Informace o plavení dříví čerpal Ešner mimo jiné od pamětníků. „Zhruba před čtyřiceti možná i více lety jsem si pořídil kazetový magnetofon a začal jsem nahrávat vyprávění pamětníků. Takže mám soukromou fonotéku, kterou při akcích využívám, je to zajímavé vyprávění. První voroplavbu jsme uspořádali v roce, tuším, 1976 a to jsme dopluli z Annína až do Horažďovic, a než jsme tam stačili rozkoukat, někdo nám ty vory ukradl,“ smál se Ešner.

Plavit se začínalo na jaře, když začal tát sníh. „Řeky byly rozděleny na zemské a říšské. Řeky zemské spravovalo české království a dalo se na nich plavit pouze po určitou část roku. Když začal tát sníh, bylo vody dostatek, to znamená někdy v dubnu se začalo plavit a v červnu už byl konec. Na řekly říšské plynulo více peněz, daly se snáze udržovat, ale hlavně měly dost vody a dalo se plavit po většinu roku,“ přiblížil Ešner. Například Otava od Čeňkovy pily by v současnosti kvůli chybějícím jezům už pro vory byla splavná jen výjimečně. „Byly tam jezy, třeba v Radešově by se už nyní přeplout nedalo, protože tamní jez je rozbitý. Jinak by se teoreticky plavit dalo, kdyby byl dostatek vody, v současné době, 4. srpna, by to ovšem nešlo určitě,“ konstatoval Ešner. V době, kdy bylo málo vody, si voraři museli řeky na plavení připravit.

„Řeky se takzvaně „ramovaly“. Voraři vybírali kameny, opravovali regulace, dbali na to, aby byly sjízdné jezy, šlajsny pro ně byly rozhodující. Stával u nich hrázný, který šlajsnu „vyhradil“, vytáhl z ní prkna, otevřel ji, a pustil do ní vodu nahromaděnou nad jezem. Mlynáři samozřejmě nadávali protože přišli o vodu, ale prám ze svázaných vorů šlajsnou projel,“ vysvětlil Ešner.

Do vorů se dříví svazovalo až v nižších polohách, na Šumavě se plavila dvoumetrová polena. Jako zásobárny vody pro plavení byly po celé Šumavě vybudovány plavební nádržky, v okolí Modravy například Ptačí nádrž, Černohorská nádrž nebo Roklanská nádrž. „Polenové dříví se plavilo až od Roklanu, plavilo se i po Vchynicko-tetovském kanálu, který končí skluzem do Křemelné. Po Vchynicko-tetovském kanálu se vory nikdy neplavily, pro nás je to ale nejlepší šance to ukázat. Kanál má 14 kilometrů, u nejsplavnějších čtyřech kilometrů jsme počkali, až elektrárny kanál vypustí a dva víkendy jsme z kanálu vybírali kameny,“ popsal Ešner přípravy na ukázku plavení.

Voraři fungovali až do 60. let 20. století. „Pokud jde o plavení vorů, říká se, že to skončilo v roce 1960. Já jsem na plavení mluvil s paní, kterou jsem do té doby neznal, ale domluvili jsme, že jsme oba bydleli v Sušici a shodli jsme se ,že ještě v roce 1965 jsme v Sušici na Otavě vory viděli,“ zavzpomínal Ešner.

Kdy by měl zájem, může o letošních prázdninách navštívit ještě jedno plavení vorů. Poslední ukázka se koná v sobotu 25. srpna.