A ejhle. Je to tady. Po jedenácté ohlásí siréna v Příkosicích výjezd naší jednotky. S manželem neváháme. Skončíme do hasičského oblečení a míříme k autu. Obyčejnou pohodičku tak rychle střídá stres z toho, kam vlastně jedeme a co se kde stalo.

Při mé profesi novináře ještě za běhu sahám po foťáku a než vklouznu do gumovek, vytáčím číslo na našeho velitele Pepu Vyskočila. Oznamuje mi: „Jedeme do Veselé, potřebují naši pomoc." To už ale sedím v autě a směřuji k hasičskému vozu. Tam už se sbíhají další ´dobráci´. Vyrážíme. Moji zvědavost však střídá obava. A to hlavně ve chvíli, kdy maják osvětluje modře deštivou přírodu a kluci v autě si berou přilby. Jedna dokonce zbyla na mě. Ani nevím, co mě čeká. Nevím, jestli dokážu někomu pomoct.

Při příjezdu na místo rychle jdeme za velitelem zásahu. Ten nám sděluje: „Je potřeba udělat hráz na poli, aby nedošlo k zaplavování zahra- dy u přilehlého domu." Parťáci rychle běží pro rýče a lopaty. Já beru baterku a svítím jím, aby mohli nosit drny. Všude je tolik vody. Majitel objektu ve Veselé marně s její masou bojuje. Chybí kousek, aby se mu vlila do domu. Cítím, jak je těžké takový živel přemoct. Během chvíle je hráz hotová. Říkám si: „Vydrží to?" Těžko říct. Ráda bych, aby voda ustoupila, ale je nevyzpytatelná. I přesto, že jsme vyrazili nezištně pomáhat cizím lidem, živel zvládnout ve vytrvalém dešti nelze. Odjíždíme a necháváme to na profesionálech. Jsem mokrá až na kost.

Vracíme se na základnu a noc nekončí. Fotbalové hřiště v Příkosicích se potácí v nesnázích. Kanálem pomalu vyvěrá voda na trávník a další už ji nestíhá pobírat. Stavíme bariéru a kopeme strouhu, která alespoň trochu pomůže. Všichni ale víme, že stejně tuhle bitvu nevyhrajeme.

Zjišťuji, že už mi ani nevadí, že prší. Jsou téměř dvě hodiny ráno a já se konečně vracím domů. Tam, kde je teplo, sucho a klid. Myslím na dům, kde jsme byli pomáhat. Chudáci ti lidé. Pokládám si otázku: „Mám vůbec jistotu, že se to u nás nikdy nestane? Že nikdy nebudu muset prchat před vodou?" Jedno vím jistě. Před takovým živlem nikdy neuteču. Stejně tak, jako se neschovám před ohněm.