Pistoli nepotřebují. Rázné romské preventistky kriminality si vystačí s domluvou

Při setkání na služebně městské policie v Perlové ulici samozřejmě nejdříve vyzvídám, jak dlouho Renatě trvalo, než ji Romové, kteří obecně nemají uniformy příliš v oblibě, začali respektovat. „První místo, kam jsme chodili, byl tzv. Plac v Plachého ulici, kde byla větší populace romských lidí, kteří tam bydleli. Hledat k nim cestu bylo hodně složité. Poprvé viděli romskou ženu v uniformě, takže ke mně neměli důvěru. Vůbec moji práci nepochopili, mysleli si, že budu napojená na sociální odbor a podobně, že je budu udávat a ne jim pomáhat. Bylo to docela těžké. Nadávali mi, kolikrát jsem už neměla sílu pokračovat, chtěla jsem skončit. Strážníci mě ale přemlouvali, ať to ještě zkusím, že to dám. Poslechla jsem je, vydržela a tímto jim děkuji,“ říká Renata a dodává, že za devět let, které uplynuly, si už potřebný respekt vybudovala. „Když jim řeknu, že tohle ne, tak opravdu poslechnou, takže jsem spokojená,“ říká s úsměvem.

Cestičku umetla i nové kolegyni Barboře. „Pomohlo mi, že Renatu všichni znají. Byla jsem i svědkem toho, že na vlakovém nádraží byla parta Romů, bylo jich šest. Začala potyčka a vypadalo to, že se poperou. Renata přistoupila, řekla 'Kluci, klid!' a oni opravdu poslechli. Přestali a odešli,“ potvrzuje Barbora.

Mluvčí plzeňské městské policie Jana Pužmanová vstupuje do našeho rozhovoru a upozorňuje, že obě ženy to při práci v terénu mají těžší, protože nejsou městskými strážnicemi, a nemají tedy jejich pravomoci. „Coby preventisté si v případě protiprávního jednání na místo musejí přivolat hlídku městské či státní policie. Nejsou ozbrojeny, nemohou člověka požádat o prokázání totožnosti, zasáhnout proti němu a podobně,“ vysvětluje Pužmanová.

„O to těžší to máme. Jednou jsem se dostala do opravdu kritické situace, ale naštěstí včas dorazila hlídka, která mě zachránila,“ potvrzuje Renata, že i přes vybudovaný respekt jde někdy takříkajíc o ústa.

To už je ale nejvyšší čas vyrazit, a tak se ptám, jaký mají preventistky rajon. „V současné době obcházíme řadu míst. Ráno vyjdeme, jdeme do Resslovy ulice, kde chodí do školy plno romských dětí, pokračujeme Husovým parkem přes Plac, přes autobusové nádraží, prostor kolem Plazy, vlakové nádraží, náměstí Republiky…,“ vyjmenovává Renata. „To vše chodíme pěšky, nachodíme toho opravdu hodně. Někdy bolí nohy,“ směje se Barbora.

Jízda s majákem je náročná, ale řidičky záchranky žádné úlevy mezi muži nemají

Část dnešní šichty už mají za sebou, a tak nás už tak dlouhá štrapáce nečeká. „Nevěnujeme se jen Romům, ale i všem ostatním, např. bezdomovcům. Už k nám mají také důvěru. Bere nás i majorita,“ upozorňuje mě Barbora.

A s čím se na ně nejčastěji obracejí konkrétně právě Romové? „Většinou jde o bydlení, nebo když jim přijde papír ze soudu a oni mu nerozumějí, tak nás prosí o vysvětlení. Kolikrát se na mě také obrátili romští lidé, kteří hledali svoji dceru, jež utekla. Oni to třeba oznámili na policii, ale protože mě znají, žádali, abych se po ní také podívala. Nebo mě žádají o radu, když jim dítě začíná s drogami… Já jim třeba zjistím léčebnu a podobně,“ vyjmenovává Renata, zatímco očima bedlivě obhlíží okolí. „Řešili jsme třeba i záškoláctví. Říkali nám: Přijďte k nám a postrašte děti,“ doplňuje se smíchem Barbora.

To už ale zastavujeme u první skupinky Romek pokuřujících na lavičce. Pochopitelně nezaznívá žádné „dobrý den“, ale „ahoj“, všichni si tykají, s formálním přístupem by preventistky neměly moc šancí na úspěch. Řeší se i takové věci, jako je třeba chystaná zábava a dění na ní, a pak už se vydáváme dál.

Na vlastní kůži: Kopat hrob v zimě na Šumavě? Pořádná fuška

Nic zásadního se kolem neděje, a tak je chvilka zeptat se obou žen, jaký měly ve službě mimořádný zážitek, na co rády vzpomínají. „Bylo toho hodně. Ale na co opravdu nezapomenu, je jedna paní, které jsem pomohla. Žila v domově seniorů v Klatovech a přijela na návštěvu do Plzně, kde v minulosti bydlela. Jenže na nádraží jí ukradli celou kabelku i s doklady. A ona, jak byla bez prostředků, zůstala na ulici. Já jsem si jí všimla, jak sedí na lavičce, byla jiná než ostatní, nepopíjela, jen seděla…,“ vzpomíná Renata a dodává, že jí to nedalo, se ženou se dala do řeči a když zjistila, co se jí stalo, koupila jí ze svého jízdenku do Klatov. „Jenže řidič ji odmítl vzít do autobusu, protože byla za tu dobu na ulici špinavá. Tak jsem ji vzala na charitu, kde se vykoupala, dostala čisté věci, a pak jsem ji dovedla na nádraží a ona odjela. Co mě potěšilo, byl dopis, který jsem pak od ní dostala. Moc mi děkovala,“ říká Renata.

I její kolegyně se má už čím pochlubit, je to např. pomoc bezdomovkyni, kterou našly preventistky zbitou na autobusovém nádraží. Dodaly jí odvahu, aby přestala žít na ulici, a vrátila se k matce a synovi. Ona je poslechla a skutečně začala žít jinak, dokonce pracuje.

Jdeme po Americké, kolem projíždí popelářský vůz. Když zastaví a Rom ze stupátka seskočí pro popelnici, dá se s ním Renata přátelsky do řeči. „Jsme rády, že pracuje, protože víme, že byl dlouho na pracáku,“ vysvětluje mi a pak vykolejí mladíka s vizáží narkomana, když ho pochválí za to, že papír neodhodil na zem, ale do kontejneru. „Všímáme si i takových drobností,“ vysvětluje Barbora

Pak přichází malé překvapení. Potkáváme Antonína Procházku, herce, dramatika, scenáristu a divadelního režiséra v jednom. Když nás spatří, usmívá se na nás, sám k nám přichází, dá se s námi do řeči, a pak se s oběma preventistkami vyfotí na památku.

Sládková vařila pivo i ze smrkových výhonků. Ale miluje ležák

Je ale čas se vrátit do služby. U památníku Díky, Ameriko! se obě Romky zastavují u ženy, která na něm leží a má u sebe lahev. Dobře ji znají, jde o Maďarku žijící v Plzni již delší dobu. Preventistky ji kontrolují, zda nemá zdravotní problémy, a když zjišťují, že ne, upozorňují ji, že je zde zákaz pití alkoholu a že by měla z místa odejít, nechce-li mít problémy s městskou policií. Žena poslechne.

Přesunujeme se na náměstí Republiky, kde preventistky nejprve prohodí pár slov se ženou, o níž vědí, že měla finanční problémy, a pak zastavují u tří chlápků ze Slovenska, kteří se s nimi dají okamžitě do řeči a ptají se, kde by v Plzni sehnali práci. Renata jim vysvětluje, co a jak, a dává kontakty. „Já mám za ty roky známé v agenturách, tak jim to domluvím. I tohle je naše práce,“ vysvětluje Renata a dodává: „Jak mě lidé znají, kontaktují mě i přes sociální sítě. Napíší třeba, že na ubytovně je žena velmi závislá na drogách, která nechává malé děti bez dozoru, že s tím mám něco udělat. Já to pak řeším, předávám tyto podněty dále.“

A to je tečka za naší reportáží. Já se vracím do redakce, zatímco ženy pokračují v obchůzce.