Poutníci vyrazili 13. července a do Říma došli 28. srpna. Byli tedy na cestě 48 dní.

Oba cestovatelé si sbalili do krosny trochu oblečení, stan, spacáky, karimatky, hygienické potřeby a vyrazili. „Největší výzvou bylo samozřejmě spaní. Nechtěli jsme spát po hotelech, a tak vždy, když jsme došli do nějakého městečka, hledali jsme faru. Tam jsme se zeptali, zda nevědí, kde bychom mohli postavit stan a přenocovat. Velmi často nás farář nechal přespat přímo na faře nebo nám pomohl sehnat ubytování u svých známých,“ líčí Honza.

Druhá největší výzva byla pro poutníky hygiena. V průměru ušli totiž přes 30 kilometrů denně. „Myli jsme se, kde to šlo. Ve sprchách, konvích s vodou nebo zahradní hadicí. Nejdivnější asi bylo umývat se vodou ze záchoda. Voda je ale voda,“ směje se poutník.

Po cestě se setkali vesměs s lidmi, kteří jim pomohli. „Jednou nás v klášteře po velmi zdlouhavém a únavném vyjednávání odmítli. Nakonec se nás ale ujala slečna z recepce přilehlého hotelu. Nechala nás přespat alespoň na hotelové zahradě. A to i přesto, že jsme byli strhaní, neupravení a určitě jsme moc nevoněli. Riskovala hodně, protože kdyby se na to přišlo, nebylo by to pro ni dobré,“ líčí cestovatel.

Poutníky na dálku podporovali rodiče, kamarádi, ale i někteří z těch, u kterých nocovali. „Bez všech těch lidí, kteří nám psali povzbudivé zprávy a pomáhali nám, bychom to nikdy nezvládli,“ říká.

„Byla to skvělá zkušenost. Sice to bylo fyzicky a občas i psychicky náročné, ale za všechny ty skvělé zážitky a lidi, co jsme potkali, to stálo,“ uzavírá Honza.