Osazenstvo 109. evakuační nemocnice (109th Evacuation Hospital) postavilo své stany 10. května 1945 v Borském parku. Záhy se začalo jejich velení shánět po místním holiči, který by zevnějšek vojáků z mužstva trochu zcivilizoval. Když to viděly zdravotní sestry, také ony si vyžádaly svoji kadeřnici. Holič přivedl svojí švagrovou Annu Plzákovou, ten den jí bylo zrovna 18 let. Desátníkovi Klitgaardovi se líbila hned.

V té době už měl za sebou Howard Klitgaard cestu z pláže Utah v Normandii, kde se vylodil se svojí jednotkou v červenci 1944. Spolu s Třetí armádou postupovali přes Francii, Belgii, Německo až do Plzně. Howard zastával pozici anesteziologa na operačním sále, přestože neměl formální vzdělání a bylo mu teprve dvacet let. Prostě byl nedostatek lidí, tak dostal potřebný trénink a musel se rychle zaučit.

Před sňatkem byla nutná prověrka

Jejich možnosti dorozumět se, byly z počátku omezené, ona mluvila německy, on něco z němčiny rozuměl. Anna, která v té době bydlela s rodiči na Letné, se ale začala rychle učit anglicky a za půl roku už se brali. Howard sehnal nový padák a Anny sestra, která byla švadlena, z něj ušila svatební šaty. Zpravodajská služba americké armády si Annu prověřila, jestli během války nesympatizovala s nacistickým režimem. Howard se musel zaručit, že je schopen a ochoten jí finančně zajistit a svatbu mu musel schválit velící důstojník.

Anna byla římskokatolického vyznání a Howard protestant, ke svatbě si tedy vybrali evangelický kostel Korandův sbor na Anglickém nábřeží. Dne 17. 11. 1945 je zde oddal armádní kaplan. Annin strýc zajistil kočár tažený dvěma koňmi, spřežením jeli do kostela, k fotografovi a pak domů na svatební večeři. K té měli obrovskou husu a pivo zajistil Annin otec, který dělal v pivovaru.

Po ztrátě občasntví byla nutná druhá svatba

Touto vojenskou svatbou ztratila Anna české občanství a tím pádem i nárok na příděl potravin skrze potravinové lístky. Což byl problém, protože její manžel měl brzy odjet a ona zatím musela čekat v Plzni. Situaci tedy vyřešili tím, že měli ještě jednu civilní svatbu na národním výboru. Ta se odehrála o týden později, sundali si prstýnky a znovu je nasadili. Howard později vzpomínal, že ho to stálo dvě krabičky cigaret.

Vojenská nemocnice byla v Plzni do konce září a za necelých pět měsíců jí prošlo téměř 6000 pacientů. Pak byla převelena do německého Erlangenu a v prosinci odplul její personál z Francie zpět do USA. V té době s ním už ale Howard neputoval. Protože neměl dostatek bodů, nečekal ho ještě návrat domů a byl převelen do 67. evakuační nemocnice v Erlangenu. Aby mohl být na blízku své lásce, požádal o přeložení k 45. polní nemocnici, která v té době byla stále umístěna v Plzni. To se mu podařilo, na konci listopadu ale odjížděla i tato jednotka a prosinec již trávil v odloučení v Německu. Domů se nakonec dostal s 80. pěší divizí v lednu 1946.

Do Ameriky na Den nezávislosti

Anna připlula do New Yorku 4. 7. 1946 spolu s dalšími válečnými nevěstami, jejich plavba byla sponzorována americkou ambasádou a Červeným křížem. Nevěděla, že zrovna probíhají oslavy Dne nezávislosti a myslela si, že takto vřele vítají je, jako válečné nevěsty. Howard v té době studoval medicínu v Iowa City, kam se po návratu domů přihlásil právě na základě svých válečných zkušeností. Školu dokončil v roce 1950 a o tři roky později získal doktorát. Život pak prožili ve státě Wisconsin, Howard mnoho let působil ve vedení katedry fyziologie na Medical College of Wisconsin, publikoval odborné texty a byl členem několika vědeckých společností. Anna získala americké občanství v roce 1950. Když si Howard dodělával doktorát, pracovala s hendikepovanými dětmi v nemocnici. Později byla ženou v domácnosti. Oba měli blízko k hudbě, Anna zpívala ve sboru v kostele a Howard hrál na klarinet v jazzové kapele. A oba milovali plachtění po Michiganském jezeře v jehož těsné blízkosti bydleli. K tomu zvládli vychovat pět dětí.

Howard nezapomínal ani na své působení v armádě, 20 let byl prezidentem asociace 109. evakuační nemocnice, napsal knihu o její historii, organizoval srazy a vydával časopisy.

Když Anna odjela do USA, své rodiče už nikdy neviděla. Měla strach, že kdyby přijela do Československa, už by jí nepustili zpět. Do svého rodiště se znovu několikrát podívala až po pádu železné opony. Anna zemřela v roce 2011 krátce před 84. narozeninami, Howard odešel o čtyři roky později, to mu bylo 91 let.

Jiří Frýbert

autor děkuje za poskytnutí fotografií a rodinných dokumentů paní Margaret Ann Klitgaard-Mancel.