Žurnalistka, reportérka, zástupkyně šéfredaktora, moderátorka, rozhlasová publicistka…

Povídat si s novinářkou o novinařině bylo pro mě tak trochu zvláštní. Na druhé straně mě pohled kolegyně na společnou práci a život vůbec zajímal. Potkaly jsme se ve stánku Deníku na ostravském Olympijském festivalu, kde byla pro kolemjdoucí doslova tahákem. Pavlína Wolfová. I přes stále trvající zimu v celém areálu zůstávala usměvavá, pohotová, výřečná, vtipná… A mrazuodolná…

Proč jste se pro práci novinářky rozhodla? Přece jen vás v dětství formovalo umělecké prostředí…
Vždycky jsem milovala čtení a později psaní. Měla jsem skvělou učitelku češtiny na gymnáziu, podporovala mě. Chtěla jsem psát literaturu, fakt je ten, že ze mě je novinářka a literatura zatím v nedohlednu. Mám ráda hodiny, kdy si můžu psát. Poznám, kdy mi to jde, kdy to drhne, a hrozně si to užívám.

Nezatoužila jste v průběhu let zkusit po vzoru maminky či otce zpívat?
Kdysi. Jako každá holčička. A ne po vzoru maminky, ale Tiny Turner.

Co vás na novinařině baví, a co naopak nebaví?
Mně na ní donedávna, než mě snad dočasně přestala bavit jako taková, nevadilo nic. Vždycky jen odfláknutá novinařina, takzvaná stolařina, ta mi vždycky vadila. Dneska se takové jako čtenářka programově vyhýbám.

Mohla byste regulérně slavit Den tisku, rozhlasu a televize, protože jste ve své kariéře prošla všemi médii. Které z nich vám učarovalo nejvíce?
Teď, když se u sousedů popravují novináři, by měly ty Dny tisku, rozhlasu a televize slavit všichni a přemýšlet o podstatě žurnalistiky, důvodu její existence a nutnosti zachování svobody slova. To nejsou řeči, je to fakt, je to důležité a něco strašně nepěkného se právě děje. Na Slovensku jsem začala kariéru v médiích jako zpravodajka České televize v čase rozdělení státu. Byla to divoká doba, ale to, co nyní sleduju, ty časy daleko překonává. Je to nepředstavitelné, šokující,děsivé a nepřijatelné. Co se týče otázky učarování typem média, pak odpovídám, že je mám ráda všechny. Největší veřejný kredit mi asi přinesla televize, největší trému jsem zažila v rádiu a nejradši ze všeho na světě píšu.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít správný žurnalista? Co by měl všechno ovládat? Na co nesmí zapomínat?
Hlavně by měl být zvídavý. A zvědavý. Umět se zeptat a umět poslouchat. A dívat se a být poctivý. Mít pokoru a sebekontrolu, všechno ověřovat a ctít odpovědnost ke čtenáři i k tomu, o kom píše. To je fér. A měl by pěstovat a neustále procvičovat rozpoznávání pravdy od lži a nikdy v tom nepolevit. Nesmí zapomínat, že dělat noviny je služba.

Od loňského roku působíte ve společnosti Vltava Labe Media, která vydává i náš Deník. Staráte se o rozvoj značek Story, Týdeník Květy, National Geographic a všech televizních magazínů. Popište prosím krátce, jak vypadá váš běžný pracovní den…
Můj běžný pracovní den je už čtvrtý měsíc hektický a zcela jiný než moje běžné pracovní dny kdykoli předtím. Jsem manažerka časopisů, zaobírám se strategiemi, jak časopisy zlepšovat, prodávat, jak zařídit, aby byly přitažlivé pro čtenáře. K tomu je potřeba spousta kolegů z různých oborů žurnalisty počínaje, marketéry a obchodníky konče, a spousta invence i nepředstavitelné množství času tráveného debatami na dané téma. Je to náročné, ale zábavné. Zvlášť když se potká spokojený čtenář, novinář i obchod.

Co je na vaší práci produktové manažerky ve vydavatelství v současné době nejtěžší? Čím se aktuálně zabýváte?
Aktuálně se zabývám denodenním objevováním nových věcí a jejich implementací do mé práce. Začalo to před měsíci excelem, bůhví, kam všude se ještě vydám.

V rámci Olympijského festivalu jste fungovala ve stánku Deníku v Ostravě. Sledujete sportovní dění obecně?
Jsme sportovní rodina, a to doslova. Sportujeme víc, než se díváme. Většinou doma společně sledujeme baseball a golf, syn občas fotbal, hokej… Ale Ester Ledeckou jsme samozřejmě viděli. Poprvé v životě jsem zažila domácí fandění u televize.

Jak sama říkáte, jste lyžařka až za hrob, jezdíte i na prkně, v létě lezete po horách… Je nějaký sport, který byste si chtěla zkusit?
Chtěla bych zkusit kiting, to by se mi asi líbilo.

Ke sportu vedete i obě své děti… A v disciplínách podle vašich slov do té doby naprosto neznámých…
Moje děti se uhnuly tak nějak stranou. Můj syn je loňský reprezentant ČR v baseballu a dcera hraje softballovou ligu. Matilda navíc jezdí fantasticky na lyžích a Matouš na prkně, takže když jdu s Tildou, beru lyže, s Matem snowboard, to se cítím jako královna, když jim stačím. Společného času na ferrátách spolu ale bohužel za rok moc nestrávíme, většinou někde po světě hrají ty své pálkařské sporty, takže lezeme po horách hlavně s mužem.

Promiňte mi, neodpustím si otázku, na kterou jste jistě odpovídala tisíckrát, ale jak vzpomínáte na svého dědečka? Existuje něco, co jste ještě o něm nezveřejnila?
To, co jsem dosud nezveřejnila, ani nikdy nezveřejním. Nechám si to pro sebe a svoje děti. Byl to zkrátka můj skvělý dědeček.

Díváte se na filmy s Louisem de Funèsem, kterému František Filipovský geniálně propůjčil svůj hlas? Co na něj říkají vaše děti?
Miluju Četníky. A Matilda s Matoušem taky milují Četníky! A nesnáším Oskara.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ