Celý svůj život zasvětil zkoumání a objevování historie sušického regionu a Šumavy. Cenné poznatky, které při studiu a vlastním bádání získal, rád předával dál prostřednictvím velkého množství článků, ale i v několika desítkách knih i obecních kronikách. Byl jedním z iniciátorů a účastníků odkrytí a průzkumu hrobky rodu Lamberků v Nezamyslicích, které proběhlo opakovaně v letech 1977 – 1987. Na konci 70. let minulého století se několik přátel ze Sušice a z Podmokel smluvilo a začali pořádat pravidelné silvestrovské pochody na keltské hradiště Sedlo u Albrechtic. Při pravidelných výšlapech se zrodila myšlenka na postavení rozhledny na Sedle, která kopec zdobí od roku 2009.

Po roce 1989 si Milan Pokorný splnil životní sen. Mohl se konečně vydat na návštěvu k našim bavorským sousedům a začít mapovat zakázaný vojenský prostor Dobrá Voda u Hartmanic a zaniklé šumavské vesnice na Hartmanicku a Kašperskohorsku. Připadal si v tu dobu jako skutečný pionýr – objevitel, protože vstupoval do neprozkoumaného území, do panenské přírody plné ukrytých šumavských krás, ale i do nebezpečného terénu plného nevybuchlé munice. Nemusel jezdit objevovat do dalekých končin Egypta či Amazonie, k prožití skutečného dobrodružství mu stačila oblast vzdálená pouhých 20 km od rodného domu. V té době rovněž navázal a udržoval živý kontakt s bývalými bavorskými usedlíky a jejich potomky, s pamětníky německého odsunu.

Učil na několika školách

Milan Pokorný po absolvování Střední pedagogické školy vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni, obor čeština – dějepis. Jako pedagog působil na školách v Kašperských Horách, Dlouhé Vsi, Rabí, v Petrovicích u Sušice. Vedl přírodovědné a historické kroužky, snažil se dětem předat lásku k Šumavě a k vlastnímu domovu. Minimálně dvě soboty v měsíci trávil se svými žáky – členy přírodovědného kroužku na Šumavě na túrách. Na Rabí na konci 80. let minulého století společně se svými žáky vyčistili a uklidili židovský hřbitov, který byl léta zanedbávaný. Ve volném čase žáci a pan učitel zbavili hřbitov všech křovin, klestí a plevele a začali s jednoduchým vyčištěním náhrobních kamenů. Milan Pokorný učitelskou kariéru několikrát krátce přerušil. Jednu dobu působil jako vychovatel v Dětském domově v Kašperských Horách a později ve Středním odborném učilišti stavebním v Sušici. Sedm let pracoval jako ředitel sušického Městského kulturního střediska.

Publikoval v Týdeníku Klatovska, v Klatovském deníku, v Sušických novinách, v českobudějovickém Setkání, v Šumavském kalendáři, v Magazínu ze Šumavy, v Českých památkách a ve Vlastivědném sborníku Muzea Šumavy.

Napsal mnoho knih

Jeho prvním knižním počinem bylo po ukončení vysokoškolských studií „Literární Sušicko“ (1973). Poté se dvacet let věnoval povolání učitele, publikační činnosti, rodině. Na knižní scénu vstoupil v roce 1993 a setrval v ní až do roku 2006, pokud mu to povolil zdravotní stav. Jeho prvním dílem byla něžná knížka pohádek a pověstí „Co vyprávěla Otava“ (1993), která se později dočkala pokračování knihami „Co vyprávěla Pstružná řeka“ (2003) a „Co vyprávěly Vydra s Křemelnou“ (2006). První kniha se po třinácti letech od svého vzniku dočkala rozšíření a dalšího vydání pod názvem „Co vyprávěla řeka Otava“ (2006). Pohádková trilogie jako by časově rámovala knižní tvorbu Milana Pokorného a vyjádřila jeho celoživotní lásku k rodnému Sušicku. Nicméně jeho hlavní knižní činnost započala po jeho odchodu do důchodu (1999).

Sepsal historii několika okolních sušických městeček a vesnic. Jmenujme monografie „Rabí a okolí“ (1994), „Rabí 1499 – 1999“ (1999), „Sto let Ústalče“ (2003), „Letovské letopisy“ (2004), „Čejkovy a Zbynice, od nejstarších dob do současnosti“ (2006) a „Dlouhá Ves, údolí skleněné krásy a dřevěného chleba“ (2006). Táž kniha se dočkala díky přeshraniční spolupráci překladu do němčiny a vydání v Německu pod názvem „Langendorf (Dlouhá Ves), das Tal der gläsernen Schönheit und des hölzernen Brotes.“

Publikací se dočkali 2004 i sušičtí Sokolové a sušičtí hasiči. Sokolové knihy „Sokol a Sokolovna v Sušici“ a dobrovolní hasiči brožury „130 let městského dobrovolného hasičského sboru v Sušici 1874 – 2004.“ Poslední zmíněná kniha vznikla zcela jistě i jako poděkování hasičům v rodině, jmenovitě tatínkovi autora Vladimíru Pokornému a synovi autora Milanovi Pokornému.

Další knihy byly věnovány historii regionu.

Velmi zdařilé „Poutní tradice Šumavy (Sušicko)“ (2002), pro něž sbíral podklady tři roky, prošly náročnou korekcí významných teologů a historiků Ing. Vladimíra Feldmanna a prof. Ing. PhDr. doc. Jana Royta. Kniha „Za tajemstvím zázračných studánek“ s fotografiemi Marie Holečkové spatřila světlo světa v roce 2003. „Slzy pod šapitem, povídky ze života šumavských cirkusáků“ (2005) vyprávějí o těžkém životě Šumavanů, kteří odešli za prací do světa a nalezli ji ve společnosti putujících cirkusů. Povídka z této knihy „Nejdelší rok mého života“ se dočkala německého překladu („Das länste Jahr meines Lebens“) a vyšla v roce 2003 v německém sborníku „Böhmerwald“ editorů H. Ettla a K. Eisch. Poslední knihou z historického cyklu jsou „Úsměvy z našeho Pošumaví“ (2006).

Knihy Milana Pokorného vznikly i za spolupráce jiných významných Šumavanů. Kromě výše zmíněných pánů Feldmanna a Royta jmenujme další: tehdejší sušická starostka Jiřina Rippelová, dále pánové Radovan Rebstöck, Václav Sklenář, František Kadoch, Vladimír Horpeniak, Martin Sekyra, Martin Kříž, Jan Kavale, Jan Brodil, Josef Pospíchal a z bavorských spolupracovníků Maria Frank, Katherine Eisch, Herbert Ettl a Paul Praxl.

Bohužel, zákeřná nemoc připravila Milana Pokorného o život v lednu 2007 ve věku 64 let. S rakovinou bojoval statečně tři roky, ačkoli mu lékaři v první fázi odhadovali půl roku života. Byly to obtížné roky, přesto všechno ve chvílích, kdy mu bylo lépe, psal. Pokud zdraví dovolilo, vyjel na krátký výlet na Šumavu a fotografoval. Měl v hlavě pokračování poutních tradic Sušicka, chtěl sepsat podobnou monografii i o Horažďovicích, Strakonicích, Volyni, Klatovech a příhraničních oblastech. Pokračování se měly dočkat i Slzy pod šapitem.

Iva Nakládalová (dcera)