Ukrytý skvost. Semlerova rezidence ohromuje návštěvníky

Historický bytový interiér byl v letech 1933 až 1934 vestavěn do původního bytového domu. Vznikl na základě konceptu Adolfa Loose z roku 1932, který do podoby projektu rozpracoval Loosův žák a někdejší spolupracovník Heinrich Kulka. „Velmi rozsáhlý byt nemá klasická podlaží. Jeho jednotlivé prostory různých výšek se v šesti úrovních soustřeďují kolem obytné haly,“ popisuje unikátní prvky mluvčí Západočeské galerie v Plzni Gabriela Darebná. Toto řešení, tedy Raumplan, navazuje na Loosovo pojetí Müllerovy vily v Praze a představuje symbolické završení architektovy činnosti v Plzni i Čechách vůbec.

Semlít obilí do Benišova mlýna pod Milevem už lidé dávno nevozí

Ve třicátých letech minulého století Semlerovi pod značkou SEM vyráběli téměř vše, co se dá z drátu vyrobit – například kancelářské sponky, drátěnky do postelí, drátěné pletivo i gramofonové jehly. Sídlo v domě na Klatovské 110 jim zajistilo prestiž. Odvážné řešení vyhovělo potřebám domácnosti i reprezentace. Semlerovi patřili mezi nejvýznačnější osobnosti města a především na paní Janě leželo množství společenských povinností, které takové postavení obnášelo.

Do činžáku vložil Loos vestavbu třípodlažní vily a v rámci dvou pater budovy vytvořil šestiúrovňový byt o celkové ploše více než tři sta metrů čtverečních. Vnitřní vybavení bylo na nejvyšší designové i technické úrovni. Rodina měla k dispozici přívod pitné vody přímo u jídelního koutu. V polovině třicátých let šlo o výjimečné napojení na rozvod nejkvalitnější vody z artézských studní Plzeňského pivovaru.

Spíž byla vybavená jednou z prvních elektrických ledniček, v prádelně sloužila originální první elektrická pračka se ždímačkou. V kuchyni nechyběla digestoř a zásuvka na bioodpad. Personál měl k dispozici domácí nákladní výtah, rodina a hosté telefonní kout. Loos už výsledek své práce neviděl, zemřel v roce 1933.

Bohužel ani Semlerovi si přednosti svého nového bydlení dlouho neužívali. Po odstoupení pohraničí v roce 1938 se hlavní továrna bratří Semlerových u Vochova ocitla za československo-německými hranicemi.

Po emigraci rodiny dům v roce 1942 přešel do vlastnictví Německé říše a po válce byla firma Semlerových znárodněna. Rodina v roce 1949 sice požádala o restituci svého domu, ten však jako konfiskovaný majetek přešel na město Plzeň. Rezidence byla násilně rozdělena na několik menších bytů. Oddělená hala sloužila jako učebna, později jako fotoateliér. Roku 1969 se byt rodiny Oskara Semlera naštěstí stal kulturní památkou.

Dříve věhlasná továrna, nyní areál Sola v Sušici chátrá. Přišla ale nová naděje

O záchranu zdevastovaného objektu se zasloužila Západočeská galerie v Plzni. Desítky let zanedbávané a nevhodnými zásahy poničené prostory teprve v roce 2012 přešly do její správy a začalo se pracovat na obnově.

Architekt Petr Domanický, který měl rekonstrukci na starost, uvedl, že oprava trvala téměř deset let. V roce 2019 pak začala ta nejzásadnější etapa oprav a restaurování. „Odborníci kompletně zrestaurovali historický bytový interiér, který byl doplněný formou replik i o některé prvky, jež se nedochovaly. Opravovala se také druhá část domu směrem na Klatovskou třídu. Tam vzniklo návštěvnické centrum,“ vyjmenoval architekt. Nejnáročnější podle něj byla oprava osmibokého prostoru jídelny, která byla nejvíce poškozena.

Plzeň je po Vídni druhým místem s největším počtem realizací geniálního architekta Adolfa Loose. Z celkem třinácti z nich je momentálně přístupných šest.

Semlerova rezidence