Jedním z nejznámějších případů 90. let v západních Čechách je "poprava" podnikatele a jeho ochranky v Plzni na Borech 30. května 1993. Odehrála se kvůli údajnému vyřizování účtů a zemřel při ní podnikatel Štefan Janda, jeho osobní ochránce Julián Pokoš a druhý ochránce Vojtěch Pokoš přežil s těžkými zraněními. Za dvojnásobnou nájemnou vraždu a pokus vraždy byl k doživotí odsouzen Jiří Kajínek. Právě on patří podle webu kriminalistika.eu k nové generaci zločinců v České republice. "Jeho charakteristickým znakem je "profesionální" přístup, zejména důkladná příprava na zamýšlený zločin, cílevědomost a odhodlání kdykoliv použít zbraň. Jeho případ také názorně odhaluje nepřipravenost tehdejších orgánů činných v trestním řízení na nové formy zločinu a neprofesionalitu a neuvěřitelnou neschopnost vězeňské služby při práci s nebezpečnými zločinci," píše se na webu. Jiří Kajínek, který si ve věznici odpykával doživotní trest za vraždy, padělání a pozměňování veřejné listiny, maření výkonu úředního rozhodnutí a nedovoleného ozbrojování, je nyní na svobodě. Prezident republiky Miloš Zeman mu 23. května 2017 udělil milost.

Tento text vydává Deník v souvislosti s vysíláním seriálu České televize Devadesátky. Je součástí série článků, které vydáváme vždy v neděli odpoledne. Na webech denik.cz se můžete těšit na souhrn nejvýznamnějších kauz devadesátých let v regionech, rozhovory s vyšetřovateli i investigativními novináři, ale také herci či tvůrci seriálu.

I jméno Ivana Roubala, odsouzeného k doživotnímu trestu odnětí svobody za pět vražd, které spáchal od prosince 1992 do března 1994 na různých místech České republiky, je spojeno se západními Čechami. V roce 1991 si pronajal u Čachrova usedlost s názvem Pohádka, kde choval slepice a prasata. Právě v té době se tam seznámil s Františkem Heppnerem, který v prosinci 1991 se svou ruskou přítelkyní zmizel. Ivan Roubal přitom používal jejich vozidlo a rozprodával jejich nábytek. Navíc měl jednomu ze svých synů údajně říci, že oba lidi zabil a nechal sežrat prasaty. Syn to však u soudu popřel. Z jejich vražd ho proto soud později zprostil viny.

Ilustrační foto.
Bylo to v emocích, hájí muž slova o zabíjení pacientů

V západních Čechách se také odehrál první velký konflikt s rasovým podtextem. Po třídenních potyčkách, které vypukly koncem února 1991 na Klatovsku, zemřel dvaadvacetiletý Rom a tři další byli zranění. Před soudem stanulo 30 lidí.

Mezi jeden z prvních a nezapomenutelných případů 90. let patří i řádění recidivistů Josefa Kotta a Michaela Kutílka na Plzeňsku 2. května 1990. Stačilo jim pouhých 26 hodin, aby připravili o život čtyři lidi a jednoho vážně zranili. Jejich příběh přinášíme podrobněji.

První sériové vrahy pomohlo usvědčit autíčko

Josef Kott a Michael Kutílek se v noci na 2. května 1990 se vypravili nejdříve do podniku v Nýřanech a zastřelili tam jednou ranou do hlavy strážného. Vzali si jeho služební pistoli a vyrazili autem do Zbiroha na Rokycansku. Přitom do auta vzali dvě mladinké stopařky Ditu a Sylvii, které si naivně myslely, v jakém jsou bezpečí, protože jeden z nich na sobě měl část uniformy v té době už zrušené Veřejné bezpečnosti. O to větší asi bylo jejich zděšení, když je muži o chvíli později vysadili v lese, brutálně je napadli a ubodali. Napřed jim podřízli hrdla, jedné zasadili 25 a druhé 32 ran nožem. Kutílek se později nechal slyšet, že obě byly zavražděny podle "satanského" rituálu.

Řádění obou mužů ale nebyl konec, 3. května odjeli do Prahy, kde zastřelili a okradli taxikáře. Ještě týž den u motorestu Tři sudy u Kařezu střelili do hlavy britského řidiče kamionu Michale Marsdena, který ale díky obrovskému štěstí přežil a útočníky později identifikoval. Roli v tom sehrálo i malé autíčko, kterých měl Brit ve svém kamionu mnoho. Kriminalisté, kteří rozjeli rozsáhlé pátrání, si totiž už 4. května všimli v rukou Karolínky z Tachovska, kde tehdy žila se svým otcem Michaelem Kutílkem, modelu autíčka s reklamními samolepkami, které viděli v britském kamionu. Když se zeptali Karolínky, odkud hračku má, holčička bezelstně odpověděla: „Od tatínka.“ Přepadený Brit autíčko okamžitě poznal. Policistům se také podařilo zjistit, že za Josefem Kottem jezdil nějaký kamarád z Tachovska a odjížděli spolu vždycky večer kamsi autem. Zjistit totožnost už nebyl pro kriminalisty velký problém a Michaela Kutílka s Josefem Kottem brzy zadrželi.

Na noclehárnu ve Wenzigově ulici mohou dnes bezdomovci i se svými psy. Na dvoře Domova sv. Františka vznikly dva nové kotce.
Bezdomovci mohou na plzeňskou noclehárnu nově i se psy

Následovala u nich sada domovních prohlídek, které sice objevily mnoho věcí patřících napadenému cizinci, ale například pistoli zastřeleného vrátného nenalezli. Ovoce začaly přinášet i výslechy obou mužů. První začal vypovídat Josef Kott a z vraždy strážného obvinil svého kumpána. Navíc přiznal i vraždu taxikáře, o které plzeňští kriminalisté do té doby neměli tušení, protože se odehrála v Praze. Na Michaela Kutílka „práskl“ i to, že někde v lese spoutal dvě stopařky. Přestože s ním policisté najezdili stovky kilometrů v okolí Zbirohu, místo, kde měly být stopařky svázané, nenalezl. Zatímco se Josef Kott rozpovídal, Michael Kutílek stále mlčel. Utrpěl však obrovský šok, stejně jako Josef Kott, při rekognici, při níž je přepadený Brit jednoznačně identifikoval. Oba zločinci si totiž mysleli, že nepřežila žádná z jejich obětí. Michaelu Kutílkovi začínalo být jasné, že mlčení už mu nepomůže a začal svalovat vinu za smrt stopařek na Kotta. Přivedl také kriminalisty k dolíku v lese, ve kterém objevili dvě ubodaná dívčí těla. „To všechno Kott,“ tvrdil. Dokonce ho obviňoval, že mu poručil, aby do stopařky bodal, a nutil ho olizovat krev z nože. Znalci Josefa Kotta prohlásili za deviantního sadistu, Michaela Kutílka za polymorfního psychopata.

Josef Kott svou vinu nikdy nepřiznal, přesto soud oba poslal do vězení na doživotí. A přitom stačil jediný den, aby dostali trest smrti. Vraždili ale v den, kdy českoslovenští poslanci odhlasovali jeho zrušení. Roku 2008 se Michael Kutílek přiznal k páté vraždě, devatenáctiletého mladíka, kterého měl bodnout do srdce. Tato vražda se mu však do výkonu trestu už nezapočítala.

Oba doživotně odsouzení se poznali v milovické věznici v roce 1988 a oba ji opustili v roce 1990 po amnestii prezidenta Václava Havla. Michael Kutílek pobyl na svobodě zhruba čtyři měsíce, Josef Kott jen dva, za mříže putovali hned v květnu. Michael Kutílek v roce 2017 ve věznici zemřel.