Ekonom Mojmír Hampl: Doslova teď projídáme svoji budoucnost

Ne celá. Sociální demokracie jako koaliční partner hnutí ANO naopak říká, že bude hůř, a proto se budou muset minimálně firemní daně zvednout.
Onehdy jsem měl debatu s paní ministryní Janou Maláčovou a byl jsem z toho docela frustrovaný. Vystupovala tak, jako by v té vládě neseděla a za hospodaření státu nenesla odpovědnost. To mi přišlo legrační, ale beru to jako folklor předvolební kampaně, kdy si každý vytváří svoji pozici, definuje přátele a nepřátele. Realita je taková, že v řadě zemí vyspělého světa, kam patříme, došlo k něčemu, co jsme si neuměli na začátku pandemie představit. Důsledky ekonomických lockdownů totiž běžní lidé ekonomicky příliš nepocítili. Vlády udělaly bezprecedentní kroky. Do značné míry se tak udržela jak zaměstnanost, tak příjmy lidí. V době, kdy byly zavřené obchody a restaurace, si dokonce vytvořili dodatečné úspory. My kupříkladu máme nejvyšší hrubou míru úspor za celou dobu samostatné České republiky.

Velvyslanec Hynek Kmoníček: Každý druhý uprchlík je Afghánec. To se ještě zhorší

Když to takto popisujete, vypadá to, že Babišova vláda vše zvládla perfektně.
Pozor, ono to má své velké ale, na které se v předvolební době dost zapomíná. Břemeno covidu jsme jen přenesli ze soukromého sektoru na veřejné finance. Ztrátu výkonu, produkce, prodejů jsme zalili penězi z veřejných rozpočtů. Vytvořili jsme dluhovou zátěž, kterou nese erár, což je naše společná kapsa. Udělali jsme to měrou v našich dějinách nevídanou. Opticky to vypadá, že se nic neděje, ale fakticky je to velký problém, který bují, v naší zemi dokonce rychleji než jinde v Evropě. Rychlost narůstání dluhu je obrovská, čímž připomínáme jižní osu eurozóny, Španělsko, Itálii, Francii. Už se nemůžeme řadit ke konzervativní severní Evropě.

Kde udělali čeští ministři chybu, když prvotní reakce na covidový lockdown byla skoro všude stejná?
Ve vyspělém světě veřejný dluh dosahuje velikosti, který jsme naposledy zaznamenali na konci druhé světové války. U nás je specifikum v tom, že jsme nejen používali v hojné míře erární peníze, ale zároveň jsme nejvíc zasaženým sektorům pomáhali relativně málo.

To jsou které?
Ty produktivní. My jsme ale peníze doslova projídali, bezuzdně rozhazovali. Nafukovali jsme stát, nabírali úředníky, přidávali na mzdách. To bylo samozřejmě pro řadu lidí, kteří jsou třeba státní zaměstnanci, příjemné, stejně jako pro seniory, kterým se zvyšovala penze nad rámec valorizačního schématu. Jenže to nejsou investice, nic, co zhodnotí vklad do budoucna. Je to naplnění hesla Carpe diem neboli Užij dne. Ono to jde, ale jenom na chvíli. Každý zodpovědný člověk vám řekne, že to nemůže fungovat delší dobu. V tom se začínáme velmi odchylovat i od zbytku Evropské unie.

Čím je jiný?
Když se podíváte na čísla zemí, jako jsou Dánsko, Švédsko nebo Německo, vidíte, že už nešlapou na plyn, ale naopak brzdí. Z eráru na příští rok nepouštějí tolik prostředků, zatímco my pořád šlapeme na plyn. Letos budeme mít pravděpodobně schodek veřejných financí ve výši 8,5 procenta HDP. Pro představu: vysmívané covidové Švédsko bude mít kolem dvou procent, Dánsko do jednoho procenta, i Německo bude mít méně než my. Česko na tom bude podobně jako Španělsko či Francie a o něco lépe než Itálie.

Nemají snad pravdu ministři Havlíček a Schillerová nebo premiér Babiš, když zdůrazňují, že i po tom všem jsme čtvrtou nejméně zadluženou zemí Evropské unie?
Skutečně máme dobrou startovací základnu, což je zásluha všech porevolučních, ale vlastně i předrevolučních vlád. Češi mají v DNA odpor k velkým dluhům a vysoké inflaci. Jsme finančně konzervativní, ale rok 2020 to bohužel změnil. Nejde však o startovací základnu, nýbrž o tempo zadlužování. Sečtete-li roky 2021 a 2022, vyjde vám, že budeme jednou ze čtyř nejhorších zemí v Unii. Ze špičky pelotonu se velice rychle posouváme na jeho chvost. Chápu politický argument, že zatím se nic neděje, neboť politici uvažují maximálně ve čtyřletém horizontu volebního období, ale my a naše děti tady budeme žít déle. Tempo dluhového růstu je děsivé zejména proto, že si za ně nekupujeme žádnou investici. Jestli chcete vidět, jak to vypadá, když doslova konzumujeme svoji budoucnost, tak je to teď.

Ministr Robert Plaga: Vše je nastaveno tak, aby školy už nezavřely

Skandinávské země takový trend nepřipustily, ale jak to zvládly?
Vesměs tak, že už nepokračují ve fiskální expanzi, tedy v nárůstu erárních výdajů. Česko má na letošní rok plánovaný rozpočet s deficitem půl bilionu, byť už je naočkováno a žádné lockdowny ve druhé půli roku nejsou. Avšak dokonce i na příští rok se počítá se schodkem 390 miliard, tedy s bobtnáním státu, nabíráním jeho zaměstnanců, zvyšováním rozpočtových kapitol dotačních ministerstev typu zemědělství nebo životního prostředí. To už v konzervativních státech nedělají. V dobách, jako jsou tyto, bychom neměli pokračovat ani ve zvyšování důchodů nad valorizační rámec. Ona totiž i zákonná valorizace počítá se speciálním spotřebním košem seniorů. Pokud jeho cena roste rychleji než u všech ostatních, započítá se to do valorizačního mechanismu. Jenže vzhledem k volbám se tento moment nezdůrazňuje, protože vláda udělá všechno pro to, aby se nestala opozicí, a tak utratí nekonečné množství cizích peněz. Čechy řídíme přes peníze, takže proti tomu se těžko bojuje.

Stejně, jako se řídí všichni.
My jsme v tom ovšem mistři světa. Věřte, že ekonomové, kteří sledují velká čísla, vědí, že to není strašení, ale že máme skutečně problém.

Přesto musím připomenout, že minulé vlády nenaplnily mnoho závazků vůči lidem, ať už jde o nízké penze, dlouhá léta zamrzlé přídavky na děti, směšné platy učitelů, náhradní výživné, ale třeba i o odškodné za Vrbětice. Podle vás k ničemu z toho současný kabinet neměl přistoupit?
V řadě těch bodů bych s vámi souhlasil, ale to všechno funguje v dobrých časech. Bohužel vláda v tom pokračovala i v těch rozpočtově špatných, a dokonce to ještě zesiluje.

Například tím, že hnutí ANO spolu s konzervativně pravicovou ODS prosadilo snížení daně z příjmu fyzických osob na patnáct procent?
To je totéž jako se zvyšováním důchodů nad zákonnou valorizaci. Všude v tom vidím volby za rohem.

Argumentem ODS bylo, že lidé rozhodně vědí lépe než stát, co si počít s penězi. To neberete?
S tím souhlasím. Koneckonců za rozumné považuji i návrhy na snižování zdanění práce, tedy sociálních odvodů. Jako ekonom ale k tomu dodávám, že pak vám chybí druhá strana rovnice, tedy výdaje. Snížit příjmy umí každý, ale snížit podobně i výdaje, to už je horší. Dovedu si představit, že veřejný sektor, tedy nejen stát, ale i obce a kraje, bude hospodařit s menšími příjmy, jenom nevím, zda lidé tuší, o kolik by ten stát musel být menší.

Petr Winkler: Třetina Čechů má psychické potíže

O kolik?
Kdybyste vzala letošní plánovaný deficit 500 miliard a chtěla ho jednorázově vyřešit na vrub počtu zaměstnanců ve veřejném sektoru, musela byste je všechny propustit, tedy včetně vojáků, policistů, hasičů, učitelů, zdravotníků, železničářů nebo pošťáků. Tak velký ten problém je. Opravdu nejde třeba o zrušení Senátu, jak se může někdo mylně domnívat. To jsou drobné, zatímco tady jde o stovky miliard, které platíme my všichni. Nejde o peníze padající z nebe, ale dáváme je tam my prostřednictvím daní. Na současnou velikost veřejného sektoru ty příjmy prostě nestačí.

Možná se teď kdekdo zeptá, co to tady vykládáte, když nejvyspělejší ekonomika světa, tedy Spojené státy mají státní dluh v řádu stovek bilionů korun, a nikdo to tam příliš neřeší. Proč my bychom nezvládli 500 miliard?
Je pravda, že Amerika nabírá dluh vysokým tempem, ale není pravda, že to funguje skvěle. Od amerických ekonomů včetně nobelistů se ozývá velmi tvrdá kritika směrem k Bidenově administrativě. I velmi umírnění ekonomové zkritizovali jeho poslední stimulační balíček, který přináší vyšší ceny. Amerika dnes zažívá pětiprocentní inflaci, což nezažila desítky let. Šlapáním na plyn zkrátka jedete nad rámec konstrukční rychlosti vozu. Auto se začíná otřásat a vy to cítíte jako zákazník, když jdete nakupovat. V tomto ohledu bychom si z Ameriky příklad brát neměli.

Kandidát STAN na ministra financí Věslav Michalik říká, že z této situace by nás mohla dostat podpora dobře cílených investic, jako jsou chytré technologie, genetika, biotechnologie, biomedicína, digitalizace, 3D tisk, ale i elektromobilita. Souhlasíte?
Veřejné investice by byly určitě lepší než současná tupá spotřeba. Mám jen trochu pochyby, že veřejný sektor, který v krizových situacích s obtížemi kupuje roušky, bude geniálním investorem. Spíš věřím soukromému sektoru, který umí peníze utratit určitě lépe než úředník.

Neměl na mysli přímé státní investice, ale jejich nasměrování cílenou podporou, třeba v rámci Národního plánu obnovy a evropských peněz.
Next Genaration Deal neboli Národní plán obnovy obsahuje skutečně konkrétní investiční záměry, takže to bych nechal bokem. Ovšem i tyto peníze jsou na dluh. Akorát si je nepůjčuje každá země zvlášť, ale Evropská unie jako celek. Splatit se má po roce 2058. Bavme se ale o tom, co dělat s naší společnou peněženkou. Podle mě musíme skončit s rozhazováním. Zrada je v tom, že krátkodobě budoucí průšvih není vidět, dokonce se to jeví jako skvělá věc. Je to něco podobného, jako by člověk zásadně změnil životní styl. Dvacet let sportuje, zdravě jí, je ve výborné kondici jako naše finance v posledních letech. Najednou se rozhodne s tím přestat, sedí doma, pije pivo, jí bůček a kouří. Takovou dramatickou změnu životního stylu jsme udělali loni. A stejně jako tomu nabušenému sportovci se ekonomice nic nestane první týden, ba ani první rok. Zrádné je to navíc v tom, že i po dvou letech vám takový člověk možná řekne, že válení na kanapi je lepší než ranní vstávání na trénink. Přitom vážně roste riziko, že za pár let dostane infarkt nebo mrtvici. Žádný doktor mu ale neřekne, kdy přesně to bude. Pouze ho varuje, ať se vzpamatuje a žije zdravě jako dřív.

U zhýralce se to projeví ischemickou chorobou srdeční nebo rakovinou tlustého střeva, ale čím u veřejných financí?
V případě ekonomiky je to tak, že i při nabírání dluhového břemene musíte přesvědčit domácí a zahraniční věřitele, že budete schopni splácet. Infarkt je okamžik, kdy šíleně vzrostou náklady na obsluhu dluhu a věřitelé vám nebudou chtít dál půjčovat. Vy přitom máte stále stejné či dokonce vyšší výdaje a důchody musíte dál proplácet. Chci upozornit, že na valorizaci a zvyšování penzí si už dnes půjčujeme, to nejsou peníze vydělané ekonomikou.

Covid zamával s lidskou psychikou, říká Höschlův nástupce Petr Winkler

Jakmile stát na obsluhu dluhu mít nebude, bude muset sáhnout na platy policistů, vojáků, učitelů, nebo je dokonce propouštět?
Bylo by to velmi bolavé, do každé země Evropské unie to může přijít jindy a malá země bude mít větší potíže než velká. Nejsme USA, které mají největší rezervní světovou měnu. Už nyní ale přichází efekt vytlačování. Je to jako s vaší peněženkou. Máte-li nějaké fixní příjmy a zároveň nové dluhy, vidíte, že vám finance ubývají o částky, které musíte ve stále větší míře splácet bance. To platit musíte, takže vám zůstává méně na potraviny, na dětské kroužky, na dovolenou.

A saháte do podstaty, prodáte auto, sedačku, televizi…
I když tak radikální kroky nebudete muset dělat, bude vám růst podíl výdajů z účtu, které si odebere banka, což omezí vaše ostatní výdaje. Protože doteď byla naše ekonomika namakaná, platili jsme ročně na obsluhu státního dluhu 40 miliard korun, ale záhy se dostaneme na částku 100 miliard. Tím vytlačíme výdaje na školství, armádu, policii. Náklad na obsluhu dluhu je nejdůležitější mandatorní výdaj, který vláda má. Předbíhá všechny ostatní, i důchody, protože věřitelům musíte zaplatit vždycky. Když to jednou neuděláte, přijde bankrot. Někdejší ministr financí a skutečný expert Eduard Janota říkával, že sestavuje rozpočet tak, že vezme náklady na obsluhu dluhu, pak důchody, platy státních zaměstnanců a zbytek musí už nějak vyjít.

Do jaké míry souvisí citelné zdražování potravin, stavebního materiálu či elektřiny s covidem a do jaké s politikou?
První důvod je covidový. My jsme udrželi koupěschopnou poptávku, odložili spotřebu, takže lidé akumulovali prostředky, které neměli jak utratit. To bylo i po španělské chřipce. Říká se tomu euforie po pandemii. Jakmile to skončí, všechno chceme dohnat. Ti, kteří nebyli schopni produkovat, si zase chtějí vykompenzovat ušlé zisky.

Tento efekt po čase pomine?
Mohl by, ale musejí tomu pomoct centrální banky, tedy i Česká národní banka, aby se z toho nestalo něco trvalého a lidé si nezvykli, že takovýto růst cen je normální. Kdyby si přivykli, ceny opravdu porostou, to je síla inflačních očekávání. Naše centrální banka se snaží, ale podle mě trochu pozdě a málo, protože úrokové sazby by měly už teď jít výš, aby se to ochladilo a poptávka s nabídkou se dostaly do rovnováhy.

Za postcovidový růst cen tedy vláda přímo nemůže.
Ne, ale pomáhá mu tím, že šlape dál na plyn výdajů, a tím zvyšuje hlad po zboží. No a důvodem růstu cen energií je celoevropské velké zelenání. Všechny plány na uhlíkovou neutralitu, bezemisní výrobu elektřiny a přechod na elektromobilitu znamenají na rozdíl od covidového efektu dlouhodobý tlak na růst cen, naše peněženky, životní styl. Mrzí mě, že o této věci vůbec nevedeme předvolební debatu. Odněkud z nebes spadl rok 2050 jako milník pro uhlíkovou neutralitu. Vedli jsme ale o tom někdy nějakou diskusi? Přitom tady mluvíme vášnivě o všem, o rouškách ve třídách, povinné maturitě, ale o této zásadní věci nic.

Miliardáři Katarína a Ondřej Vlčkovi: S důležitými věcmi je dobré nečekat

Proč by se ale měla vést, pokud všichni připouštějí, že se tomu nelze vyhnout, když Německo a koncern Volkswagen jsou vlajkonoši těchto plánů?
Rozhodnutí byla učiněna na úrovni Evropské unie, a teď jde o to, jakým způsobem se schválené cíle budou naplňovat. V tom máme možnost volby. O tom by se aspoň v předvolebním čase měla vést diskuse.

Je podle vás reálné, že se v příštím roce či dvou nebudou lidem zvedat daně?
Za jistých okolností bych si to uměl představit, ale vyžadovalo by to radikální osekání veřejných výdajů. Ptejte se politiků, jestli před volbami planě neslibují nízké daně a vysoké výdaje, když to nebudou moci splnit. Jako ekonom, který nikam nekandiduje, vám mohu říct, že na stávající velikost veřejného sektoru současné příjmy nestačí. Bavme se o tom, zda příjmy mají být vyšší, nebo výdaje nižší. Obojí je možné, ale je jasné, že v nerovnováze příjmů a výdajů dlouhodobě žít nemůžeme, čímž myslím už třeba rok po volbách.