Kliknutím zvětšíteV roce 1933 našli dva britští horolezci Wyn Harris a Lawrence Rickard Wager vysoko na hoře Mount Everest cepín, který prokazatelně patřil jejich krajanovi, dvaadvacetiletému horolezci Andrewovi Irvineovi, jehož si o devět let dříve vybral jako partnera do vrcholové dvojice zkušený osmatřicetiletý horolezec George Herbert Leigh Mallory. Nález cepínu potvrdil, že oba muži, kteří v roce 1924 tvořili útočný vrcholový tým již několikáté britské expedice pokoušející se o dobytí Mount Everestu, vystoupali nejméně do výšky 8564 metrů.
Na dlouhé desítky let to byla jediná stopa po obou nešťastných horolezcích. V roce 1999 však našla další expedice Malloryho mrtvé tělo na severní stěně Everestu v nadmořské výšce zhruba 8230 metrů. Někteří horolezci čas od času hlásili, že v této oblasti zahlédli i další tělo – možná tělo Irvinea – ale přímo k němu se nikdo nikdy nedostal.
Andrew Irvine (1902-1924) během svých vysokoškolských let na Mertonu v Oxfordu
Nikdo také dosud nenašel ani fotoaparát, který měla dvojice s sebou a jenž se pod Mallory tělem nenašel. Dosud se tak neví, zda případně nevznikly na špici světa už v roce 1924 vrcholové snímky – a zda na ní oba horolezci nestanuli už 29 let před Hillarym a Norkejem. Věčná hádanka tragického pokusu Malloryho a Irvinea trápí už bezmála sto let horolezce i historiky. Ale i když nemáme jistotu, zda tito muži na Mount Everestu stanuli, víme už alespoň více o tom, jak vlastně zahynuli a co je zabilo. A tento zabiják neřádil na nejvyšší hoře světa naposledy.
Třetí výprava
George Leigh Mallory, původně učitel, patřil k nejlepším a nejzkušenějším horolezcům své doby a jako takový byl účastníkem první průzkumné britské expedice na Everest, která se pod vedením plukovníka Charlese Kennetha Howard-Buryho uskutečnila v roce 1921.
Expedice měla za úkol podrobně fotograficky zmapovat Everest i celou oblast pod ním, vytipovat nejvhodnější trasy k vrcholu a případně se pokusit vystoupit co nejvýš. Zůstaly po ní stovky fotografií hory, z nichž mnohé pořídil sám Mallory, až na vrchol se ale nikdo z výpravy nedostal. Horolezci nicméně dosáhli severního sedla ve výšce 6990 až 7060 metrů a svým průzkumem si připravili půdu pro další pokusy.
První z nich se uskutečnil hned v následujícím roce a opět se jej zúčastnil i George Mallory. V tomto případě už šlo o útok na vrchol, o nějž se horolezci pokusili celkem třikrát. Druhý útočný tým dosáhl výšky bezmála 8230 metrů, ale při třetím pokusu se uvolnila lavina, která zabila sedm šerpů. Pokus o dobytí hory tak skončil první masovou katastrofou a Mallory čelil po návratu do Británie nemalé kritice, protože právě on vedl třetí tým, jenž byl v podezření, že lavinu utrhl.
K třetímu pokusu o pokoření střechy světa došlo v roce 1924 po provedení důkladné analýzy předchozího pokusu. A protože Mallory stále patřil k tomu nejlepšímu, co mohlo britské horolezectví nabídnout, vrátil se pod horu i on. Bohužel i tentokrát poznamenala výpravu tragédie, protože ještě před pokusem o dobytí vrcholu zahynuli v hoře dva nosiči. Sám Mallory se při jednom z výstupů propadl do ledovcové trhliny a zachránil se jen díky vzpříčenému cepínu, který zabránil tomu, aby se propadl níž.
Plán útoku na vrchol se vinou těchto nehod o několik dní zpozdil. Původně k němu mělo dojít už 17. května, nakonec se uskutečnil až zhruba o tři týdny později. Dlouhé desítky let se nevědělo, jak moc osudné toto zdržení mohlo být…
Opona se zatáhla
K osudnému pokusu si Mallory vybral dvaadvacetiletého horolezce Andrewa Irvinea přezdívaného Sandy, jenž se rok předtím zúčastnil britské arktické expedice na Špicberky, kde exceloval na všech frontách.
Fakt, že Mallory zvolil právě mladého Irvinea, jemuž dal přednost před mnohem zkušenějším členem výpravy, třiatřicetiletým horolezcem Noelem Odellem, celou expedici nemálo překvapil. Britský lezec číslo jedna ale nejspíše věděl, co dělá. Irvine byl totiž zběhlý v zacházení s kyslíkovou maskou, bez níž si horolezci nedovedli výstup představit.
Během prvních červnových dnů se vrcholovému týmu podařilo zřídit dva výškové tábory – tábor číslo pět ve výšce 7711 metrů a tábor číslo šest ve výšce 8230 metrů. Docházely jim ale zásoby, nosiči byli vyčerpaní a každým dnem hrozilo, že se ohlásí letní monzun, který znamenal konec pokusům o dobytí vrcholu.
Dne 6. června 1924 vyšli Mallory a Irvine naposledy ze základního tábora vysoko na severním sedle Mount Everestu a začali stoupat. Podle webu Outside se vydali na cestu hned po svítání, přičemž čelili nebezpečným kamenům i ledu. Než opustili tábor, vyfotografoval je již zmíněný Noel Odell. Irvine na této fotografii postává klidně s rukama v kapsách a pozoruje Malloryho, který si shodou okolností právě pohrával s kyslíkovou maskou; což později sloužilo jako důkaz, že oba horolezci při pokusu o prvovýstup určitě používali kyslíkové lahve.
O několik minut později, v 8:40, se dvojice vydala s osmi tibetskými nosiči po severním hřebeni směrem k táboru pět. Následujícího rána začali se čtyřmi nosiči postupovat k táboru šest. Nosiči se posléze vrátili do základního tábora se dvěma vzkazy od obou horolezců, kteří už dál postupovali sami. Jeden vzkaz byl určen kameramanovi expedice Johnu Noelovi: „Kolem osmé ráno nás můžeš začít hledat, buď budeme překračovat kamenné pole pod pyramidou, nebo budeme stoupat po obzoru.“
Druhý byl adresován Odellovi a horolezci se v něm gentlemansky omlouvali za to, že nechali šestý tábor v nepořádku. Současně Odella prosili, aby jim vynesl do šestého tábora zapomenutý kompas. „Ideální počasí pro náš úkol!“ dodali.
Odellovi tedy vzal dalekohled a kompas a začal sám stoupat na třicetimetrový výšvih na severním úbočí hory směrem k šestému táboru. Následoval jeden z nejtajemnějších okamžiků tohoto tragického dobrodružství.
Fotografie svahů Mount Everestu, pořízená přímo Georgem Mallorym během expedice na horu v roce 1921
Když dne 8. června 1924 krátce po poledni zdvihl Odell dalekohled k očím a začal zkoumat severovýchodní hřeben Mount Everestu, roztrhaly se na chvíli mraky a muž spatřil zhruba ve výšce 8600 metrů, tedy jen asi 248 metrů pod vrcholem, dvě černé tečky, pohybující se směrem vzhůru. Pak se ale husté mraky jako opona znovu zatáhly a oba lezci nebyli již nikdy spatřeni živí.
Naděje vyhasíná
Podle odhadu samotného Odella jim v okamžiku, kdy je zahlédl, zbývaly asi tři hodiny k vrcholu. Horolezec se tedy vyšplhal do tábora číslo šest a doufal, že oba muži k němu do setmění sestoupí. Když odpoledne udeřila na svah sněhová vichřice, vlezl si do jejich stanu, kde našel jejich spací pytle, oblečení a zejména náhradní díly ke kyslíkovým přístrojům.
Vichřice sílila a Odell si uvědomil, že jeho druhové nemusí ve zvířeném sněhu tábor najít. Vylezl proto ze stanu, vyškrábal se asi 60 metrů nad něj a začal pískat na píšťalku, aby je navedl na správnou cestu. Nikdo mu ale neodpověděl a horolezec si uvědomil, že je příliš brzy na to, aby se oba muži stačili vrátit.
Kolem půl páté šestý tábor opustil a sestoupil do čtyřky, aby na ně počkal tam. V šestce jim pro jistotu zanechal požadovaný kompas a nějaké jídlo. Ale Mallory a Irvine se už nikdy neobjevili.
Jejich zmizení vyvolalo spekulace trvající desítky let, jež vlastně neustaly ani dodneška. Viděl je Odell už nad mimořádně náročným výšvihem zvaným Druhý stupeň (Second step), jak původně tvrdil, nebo se zastavili na mnohem nižším Prvním stupni (First step), jak připustil později? Kdyby byli níž, pravděpodobně by se při blížící vichřici otočili k sestupu, ale pokud se skutečně dostali nad druhý stupeň, nebylo vyloučeno ani to, že už se nepřiměli k tomu svůj výstup zastavit.
Mohli dosáhnout vrcholu? A pokud ano, zřítili se při sestupu, ať už jednotlivě nebo spojení na laně, nebo museli bivakovat pod vrcholem, zmrzli a dodnes spočívají někde těsně pod střechou světa? Na některé tyto otázky už odpověď známe, na tu zásadní ale dosud ne…
Tělo na hoře
Zmíněný nález cepínu devět let po katastrofě poskytl částečnou odpověď na otázku týkající se bivaku a byla to odpověď spíše záporná. Našel se totiž výrazně níž, takže se zdálo být pravděpodobné, že oba horolezci skončili někde v jeho blízkosti, pravděpodobně po pádu.
O 46 let později, v roce 1979, ohlásil čínský horolezec Wang Hongbao do vysílačky, že vidí tělo Evropana podobných fyzických parametrů, jaké měl Mallory. „Pouhý den po své zprávě ale Wang Hongbao zahynul v lavině,“ konstatuje smutnou skutečnost web Outside.
Číňanovu zprávu se nepodařilo potvrdit, a tak trvalo dvacet dalších let, než se objevila další indicie vedoucí k tajemství osudu obou britských průkopníků.
Ta však byla nad jiné výmluvná. Dne 1. května 1999 našla pětičlenná americká expedice ve složení Dave Hahn, Jake Norton, Andy Politz, Tap Richards a Conrad Anker alabastrově bílé tělo se vztyčenou paží, obuté v notách s hřebíky a stále ještě oblečené v oděvu z 20. let, dokonale mumifikované mrazem. Expedice se nejdříve domnívala, že jde o tělo Andrewa Irvinea, byly to ale pozůstatky George Malloryho.
Malloryho mrtvola ležela ve svahu tváří k zemi a jeho hlava i horní část trupu byly stále ještě zamrzlé v kusech ledu, jež se tam nahromadily během desítek letí. Horolezcovy paže, stále mohutně svalnaté, vyčnívaly nad hlavu a jeho ruce se křečovitě zatínaly do horského úbočí, ohnuté konečky prstů se zarývaly hluboko do štěrku. Horolezcovy nohy se táhly z kopce, jedna byla zlomená, druhá byla přeložená přes ni.
„Když jsme se na něj dívali, neviděli jsme jenom tělo,“ citoval web Outside horolezce Hahna. „Hleděli jsme se na éru, kterou jsme znali jen z knih. Oblečení z přírodních vláken, kožená přilba vystlaná kožešinou, lano, jímž byl ovázaný, to všechno bylo tak výmluvné. Když jsme tam stáli, toto němé, ale podivně mírumilovné tělo nám odpovídalo na otázky, které si každý kladl už tři čtvrtě století: že šlo o lano, že v okamžiku smrti neměl kyslíkový přístroj.“
Co měl Hahn na mysli? Na Malloryho těle se našel zbytek horolezeckého úvazu s lanem, jehož konec byl přetržen. Šlo pravděpodobně o lano, které spojovalo Malloryho s Írvinem. Přetržené lano mu výrazně stlačilo hrudní koš a jeho roztřepený konec se mu omotal kolem nohy a horní části těla.
Horolezec měl zlomenou pravou holenní a lýtkovou kost a zlomený, nebo vykloubený pravý loket. Na pravé straně jeho těla byly patrné řezné rány, odřeniny a modřiny, jinak ale tělo nijak zvlášť potlučené nebylo. Rozhodně ne tak, jak by odpovídalo mnohasetmetrovému pádu.
Z těchto indicií se později podařilo zrekonstruovat pravděpodobný konec obou mužů. Oba zřejmě při sestupu sklouzli, přičemž Irvine ztratil při nekontrolovaném pádu cepín a zřítil se do hlubiny. Lano, které oba muže spojovalo, stáhlo bolestivě Malloryho tělo, strhlo ho, možná i přispělo k jeho zlomeninám, ale prasklo dříve, než horolezec následoval osudu svého druha. Mallory se tak udržel ve stěně, ale zmrzl.
U jeho těla se také našla plechovka s kostkami bujónu, poškozený mosazný výškoměr a další předměty, bohužel fotoaparát, který především toužila expedice najít, nikoli. Odpověď na nejdůležitější otázku, zda oba muži stanuli na vrcholu a zda tam pořídili vrcholový snímek, tak stále chybí.
Zabila je superbouře
Dlouhá léta nebylo jasné ani to, proč se oba schopní horolezci při sestupu zřítili. Důvodů mohla být pochopitelně celá řada, v roce 2010 však nabídl zajímavou hypotézu kanadský atmosférický fyzik Kent Moore z Torontské univerzity.
Moore totiž našel ve starých dokumentech Královské geografické společnosti v Londýně tabulku měření atmosférického tlaku z roku 1924. „Byl to jeden z těch okamžiků, které se ve vaší kariéře příliš často nestávají,“ cituje Mooreova slova NBC News. „Jedna z těch chvil, kdy prostě vykřiknete: Heuréka!“
Tabulka totiž ukázala, že před 8. červnem 1924, kdy oba horolezci zmizeli, atmosférický tlak prudce klesl. Podle Moorea taková náhlá změna značí jednu zásadní věc: příchod špatného počasí. Velmi špatného počasí.
Když totiž v nějaké oblasti prudce klesne atmosférický tlak, začne se směrem k oblasti nízkého tlaku řítit všechen vzduch z okolí. Ten obvykle stoupá a vytváří bouře.
Další analýza nově objevených dat Mooreovo počáteční tušení potvrdila. Podle všeho tedy v den, kdy se Mallory s Irvinem ztratili na Everestu, zuřila na hoře ve výšce kolem 8840 metrů obrovská superbouře, podobná té, která v roce 1996 zabila na vrcholu hory osm lidí.
Everest v mracích, snímek britské expedice z roku 1921
Zhruba dvouhodinovou vánici a plískanici zaznamenal v táboře číslo šest i Odell, který ji ve zdraví přežil, jenže podmínky na hoře se mohou značně lišit v závislosti na nadmořské výšce. Takže to, co byla pro Odella nepříjemnost, mohlo o pár stovek metrů výš představovat naprosto zničující apokalypsu.
Pokles atmosférického tlaku navíc nebezpečně snižuje hladinu kyslíku. To mohlo u horolezců snadno vyvolat otok mozku, v důsledku čehož začali být zmateni – a tento stav přispěl k jejich tragickému pádu. „Jsem rád, že jsme mohli přispět k celkovému obrazu toho, co se toho dne skutečně stalo,“ úvedl John L. Semple, šéf chirurgického oddělení v Torontské ženské fakultní nemocnici, jenž s Moorem spolupracoval na studii týkající se osudu obou horolezců, publikované v časopisu Weather.
Stále však zůstává ona dráždivá, téměř sto let nezodpovězená otázka: dosáhli oba britští horolezci před smrtí vrcholu?
3
Rokycansko
Čtenář reportér
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
