Německo přepadlo Sovětský svaz 22. června 1941. Již s přípravami na tento vpád začali nacisté zakládat i vyhlazovací komanda, jejichž cílem se mělo stát především židovské obyvatelstvo. Na jaře 1941 vytvořili čtyři tzv. Einsatzgruppen, mobilní vražedné jednotky, sestavené většinou z příslušníků SS a různých policejních skupin, které postupovaly s německou armádou a organizovaly i prováděly masové vraždění.

"První ‚židovské akce‘ na Ukrajině byly namířeny proti židovské inteligenci a židovským mužům, koncem srpna 1941 však tyto akce získaly novou ‚kvalitu‘ - začaly se zaměřovat na všechny Židy. V budoucnosti pak již tato politika židovské genocidy nedoznala žádných výrazných změn. ‚Židů prosté‘ osady, okresy a regiony se množily, až na Ukrajině nezůstal jediný Žid kromě těch, kteří se schovávali," napsal spisovatel a historik Alexander Josifovič Kruglov v úvodním slovu ke své historické práci "Vyhlazení židovského obyvatelstva Ukrajiny v letech 1941 až 1945, kronika událostí".

Jeho kronika detailně mapuje den po dni všechny masakry spáchané na židovském obyvatelstvu a dokládá, že Kruglov ve svém úvodním slově nijak nepřeháněl. Spíše naopak, protože i v prvních dnech války se na řadě míst rozběhly pogromy a vraždy, mající za cíl likvidaci židovských obyvatel en bloc.

"Organizace likvidace židovského obyvatelstva na sovětském území měla poněkud jiný průběh než v západní a střední Evropě. Veřejné vraždění přímo v ulicích tu bylo zcela běžné," upozorňuje také server Holocaust. K největším a světově nejznámějším masovým vraždám na Ukrajině došlo v Kamenci Podolském, kde v srpnu 1941 příslušníci Einsatzgruppe a dalších jednotek zabili přes 23 tisíc Židů, a v rokli Babyn Jar (též Babij Jar či Babí Jar) u Kyjeva, kde Němci během pár dnů na přelomu září a října 1941 postříleli téměř 34 tisíc židovských obětí. Šlo ale jen o nejviditelnější projevy všeobecného vraždění. Jeho součástí byl i pogrom v ukrajinském Ostrohu, kde do příchodu Němců žilo asi 7000 židovských obyvatel.

Krvavý pochod 

Město Ostroh, nacházející se v Rovenské oblasti Ukrajiny, obsadili němečtí výsadkáři již čtyři dny po vypuknutí války. Hned první den okupace Němci zatkli 300 předních Židů v obci, pocházejících z řad místní inteligence, významnějších řemeslníků a vážených občanů. Všechny ještě téhož dne zastřelili na starém židovském hřbitově a pohřbili do hromadného hrobu. Tím začala katastrofa židovského obyvatelstva v Ostrohu.

Následovalo každodenní ponižování a týrání. Okamžitě od příchodu německých jednotek byli Židé nuceni nosit Davidovu hvězdu, což bylo opatření, které bylo na jiných Němci okupovaných územích (včetně Protektorátu Čechy a Morava) zavedeno až od 15. září 1941. Každý den se museli shromažďovat na náměstí, odkud byli rozdělováni na těžké práce.

"Popravy se prováděly pod sebemenšími záminkami, denně docházelo k loupežím. Očitý svědek těchto událostí, lékař I. M. Majevskij, vypověděl, že neexistoval takový způsob šikany a ponižování, aby mu Židé nebyli vystaveni," napsal spisovatel Sergej Dvereckij v kapitole "Tragédie ostrožských Židů" knihy "A spasit celý svět".

V pondělí 4. srpna 1941 se ve městě objevili němečtí vojáci se psy a donutili všechny Židy vyjít z domů na ulici. Potom prohledávali jejich příbytky a vyháněli z nich za pomoci bití a hrubého násilí ty, kteří zůstali doma, zejména nemohoucí staré lidi, ženy a děti. Všechny Židy seřadili na ulici do čtyřstupů, kolem nichž byla vytvořena hustá síť ozbrojených stráží se psy.

Takto pak vedli zajatce přes město do lesa, což opět provázela nepřetržitá šikana a bití. Téměř každý židovský účastník tohoto pochodu byl brzy zakrvácený. Do opuštěných bytů mezitím vtrhli chuligáni, aby je vyrabovali.

V čele "průvodu" nechali Němci jít ostrožského vrchního rabína a jeho syna, jimž uřízli vousy. Také oba tito muži byli zkrvavělí. Při cestě přes most byli všichni Židé, kteří už nebyli v důsledku týrání schopni samostatné chůze, naházeni do řeky Vilja.

Jámy v lese

Ti, kteří přechod řeky přežili, byli nahnáni na paseku v nedalekém lese, kde zely tři připravené velké jámy. Každá měřila na délku 100 metrů, byla dva metry široká a dva metry hluboká.

Tady začalo třídění zajatců. Největší skupinu utvořili zdravotně postižení a nemocní. Další skupiny byly utvářeny podle profesí, věku, pohlaví a dalších charakteristik. Celé úděsné třídění trvalo asi čtyři hodiny.

Zajatci poté dostali rozkaz, aby se svlékli, a nazí byli za pomoci zbraní dostrkáni na okraj vykopaných jam. Jejich kati je pomocí speciálních tyčí s háky na konci sráželi po dvaceti lidech do jam a stříleli. "Akce" začala vražděním nemocných a starých lidí, pak žen bez dětí a nakonec i žen s dětmi. Všechno pokračovalo až do pozdních nočních hodin.

"Rabín byl před popravou nucen zpívat a tančit. Mnozí křičeli a plakali, někteří vstupovali do jámy s písní na rtech. Dnes už se dá jen těžko říci, zda to byl projev zoufalství nebo chrabrosti. Ten den bylo zabito asi 3000 lidí," popisoval Dvereckij.

Jámy zaplněné téměř až po okraj mrtvými těly Němci zaházeli slabou vrstvou zeminy, více se jí tam nevešlo. Někde slehlou zeminu prosákla krev zavražděných, která pak vytékala přes okraj zasypané jámy ven. 

Lov na lidi a "tichá akce"

Němci však v lese nepovraždili všechny lidi, které do něj zavedli. Naživu ponechali mladé muže a ženy, jež se po ukončeném vraždění museli znovu seřadit do zástupu a vrátili se do města do svých vyloupených bytů. Po zkušenosti, jakou prodělali, bylo mnohým z nich zřejmé, že jde jen o dočasný odklad jejich osudu, takže se jich asi 800 rozhodlo uprchnout a ukrýt v lesích.

"I to byl projev zoufalství. Němci i policisté je neustále lovili. V Ostrohu žili také udavači a milovníci snadno získaných peněz, kteří chytali Židy a vydávali je gestapu proti vyplácené odměně. Hodně uprchlíků zemřelo hlady, další byli zajati a zastřeleni. Jen asi 110 lidem se podařilo zorganizovat se v odboji - se zbraněmi ukořistěnými od Němců vytvářeli malé partyzánské oddíly, které se postupně přidávaly k velkým. Po vítězství v roce 1945 se do Ostrohu vrátilo těchto partyzánů živých jen 36," uvádí Dvereckij.

K další hromadné vraždě ostrožských Židů došlo na začátku září 1941. Všichni fyzicky zdatní Židé dostali rozkaz shromáždit se na náměstí a vzít s sebou jídlo na dva dny. Aby je Němci uklidnili, sdělili jim, že budou posláni na vykládku vagonů. 

Na náměstí obklopil shromážděné židovské muže kordon esesáků a příslušníků policie a Němci je začali po třiceti nakládat na kryté korby nákladních aut. Jakmile bylo auto plné, opustilo náměstí, ale brzy se opět vrátilo a nakládání začalo znovu. Takto to pokračovalo až do večera. Zbytek mužů byl po setmění propuštěn s rozkazem, aby se vrátili do svých domovů. 

Teprve druhý den se dozvěděli, že jejich nešťastní souputníci byli na náklaďácích odvezeni do lesa poblíž Nitišina (asi 12 kilometrů od Ostrohu), postříleni a opět pohřbeni do předem vykopaných velkých jam. Při tomto druhém masakru, který Němci cynicky pojmenovali jako "Tichá akce", bylo zavražděno asi 2500 až 3000 Židů, tentokrát výhradně mladých mužů. 

Systematické vraždění

Vraždění v Ostrohu představovalo jen dílčí část celkového řádění německých vojenských a policejních jednotek, jemuž jen 2. září padlo pouze na Ukrajině za oběť více než 4100 Židů. Kromě masakru v Ostrohu došlo k dalším masovým vraždám na Volyni, kde bylo postříleno asi 800 Židů, a v Chmelnickém kraji, kde jich bylo zabito asi 1000. Vraždilo se ale také na dalších dobývaných místech, například v Bolgradu v oděském okrese, kde rumunští četníci zastřelili 126 Židů, nebo ve Stryji ve lvovském okrese, kde německá policie postřílela dalších 800 lidí. 

"Existovaly v zásadě čtyři různé metody organizace vyhlazování židovského obyvatelstva," píše server Holocaust. Při té první nacisté jmenovali několikačlennou židovskou radu - judenrat - z řad prominentních osob a Židé v dané oblasti se u ní museli pod výhružkou trestu smrti zaregistrovat a po nějakém čase se shromáždit na stanoveném místě. Odtud je nacisté a pomocné jednotky sestavené z místních kolaborantů odváděli na určité místo, kde je po skupinách postříleli.

Druhou metodu používali nacisté v menších městech a vesnicích s nižším počtem Židů, kteří byli známí všem místním obyvatelům. Tam k vraždění docházelo bezprostředně po jejich příchodu.

Jinde byli Židé shromážděni v určených městských čtvrtích, většinou v těch s vysokou koncentrací židovského obyvatelstva, odkud se museli vystěhovat nežidovští obyvatelé. Ghetta většinou existovala pouze několik týdnů, případně měsíců. Poté byli Židé najednou nebo po skupinách odvedeni na nedaleká místa, kde byli zavražděni.

A poslední metodou bylo vytvoření provizorních koncentračních táborů, často v budovách bývalých továren, odkud byli Židé opět odváděni k místům masových vražd. 

"Naší rodnou ukrajinskou zemí se přehnala fašistická smršť. Tragický osud židovského národa, jehož děti byly zabity jen proto, že je porodila židovská matka. Židé byli stříleni, spalováni v plynových komorách, pohřbíváni zaživa v zemi. Aby se ušetřily náboje, byly malé děti zaživa vhazovány do jam, nebo je jejich kati chytali na nohy a rozbíjeli jim hlavy o stromy a telegrafní sloupy. Bylo to strašné. Přišlo sem peklo," píše Dvereckij.