Kliknutím zvětšíteVe čtvrtek 14. září 1911 se ruský ministerský předseda Pjotr Arkaďjevič Stolypin vydal do kyjevské Opery shlédnout hru Pohádka o caru Saltánovi, zpracovanou podle stejnojmenné veršované pohádky Alexandra Sergejeviče Puškina. Nebyl jedinou celebritou, jež do divadla zamířila - ze své lóže sledoval představení i ruský car Mikuláš II.
Oba muži využili příležitosti ukázat se před zraky svého národa i přesto, že mohli přinejmenším tušit o potenciálním nebezpečí. Od první ruské revoluce v roce 1905 čelili vysocí carští činovníci v jednotlivých ruských guberniích agresivním výbuchům násilí, což mělo za následek i více než čtyři tisíce atentátů ročně. Sám Stolypin, uvedený do funkce ministerského předsedy v červenci roku 1906, se stal terčem pokusů o zabití několikrát, pokaždé ale vyvázl.
Dva výstřely o druhé přestávce
A tak se divadelní představení v přítomnosti nejvyšších ruských představitelů přece jen konalo, ačkoli kyjevské oddělení carské bezpečnosti obdrželo varování, že do města dorazili teroristé a že hodlají opět zaútočit na vysokého úředníka - možná dokonce na samotného cara.
Varování pocházelo od sedmadvacetiletého dobrovolného agenta carské ochranky a policejního udavače Dmitrije Grigorjeviče Bogrova, pracujícího pod krycím jménem Alenskij. Mladý muž se ve čtvrtek do divadla sám vydal - se vstupenkou, kterou mu vydal osobně šéf kyjevské bezpečnosti Kuljabko, neměl u vstupu žádný problém.
První část představení proběhla bez problémů, o druhé přestávce však nastal zvrat. A postaral se o něj sám Bogrov. Když se Stolypin zvedl ze svého sedadla, přešel mladík do jeho blízkosti a dvakrát na něho vypálil z revolveru - první střela zasáhla premiérovu paži, druhá mu prostřelila žaludek a skončila v politikových játrech.
Divadlo okamžitě zachvátilo zděšení. "Všecky zraky obrátily se k carské lóži, ale bylo ihned patrno, že tam nebyl nikdo zraněn. Současně však volalo se z druhé strany: Ministerský předseda jest postřelen! Vidělo se, jak Stolypin zavrávoral a dělaje znamení kříže směrem k carské lóži k zemi klesl. Chvíli zůstali všichni jako zkamenělí, znenadání ozvalo se však bouřlivé provolání slávy carovi. Vše se vrhlo na mladíka, v němž poznán útočník. Revolver byl mu vyrván, on sám pak sražen k zemi," napsaly noviny Národní politika v dobovém záznamu události.
Stolypin po nejistém gestu pokřižování klesl těžce zpátky do sedadla a podle některých dobových svědectví ještě vzdychl: "Rád zemřu pro cara." Následkům zranění podlehl po čtyřech dnech.
Divný čin divného vraha
Bogrov byl při činu chycen, odsouzen k trestu smrti a oběšen, ale na motiv jeho střelby se vlastně nikdy nepřišlo. Podle jedné z verzí mohl být součástí většího spiknutí, jež proti Stolypinovi chystala ochranka na doporučení shora, dokonce možná na příkaz samotného cara - svědčila o tom snadnost, s jakou se ne zcela spolehlivý mladík dostal ke vstupence do divadla, i fakt, že car Mikuláš II. se Stolypina obával. Bál se totiž, že se jej průbojný premiér, jenž vystupoval jako liberální reformátor, bude snažit připravit o trůn.
Na druhé straně se tento motiv nikdy neprokázal a indicie, které pro něj svědčí, nejsou příliš přesvědčivé. Pozice Mikuláše II. byla dostatečně silná na to, aby ji Stolypin mohl reálně ohrozit, a ani vydání vstupenky vrahovi není důkazem, že kyjevská ochranka o jeho plánu věděla. Mohl také docela jednoduše jejího šéfa Kuljabka oklamat.
Sám mladík měl důvodů k atentátu také dost. Ačkoli byl úspěšným absolventem právnické fakulty a synem význačného kyjevského advokáta, byl jeho osobní život dost neuspořádaný. Večery rád trávil u karet a pití v kyjevských restauracích a takový život dost stojí, aniž by něco nabízel.
Navíc si prošel cestou, příznačnou pro vícero historických postav zrádců a udavačů: původně byl revolucionářsky naladěný, toužil změnit zatuchlé Rusko, ale nevěděl jak a hlavně se chtěl mít dobře - když tedy na něj carská policie udeřila, nedělalo mu velký problém přejít na druhou stranu a začít udávat ty, s nimiž byl ještě včera na jedné lodi (údajně přispěl k zatčení až 102 lidí). Takový život s sebou nese relativní životní dostatek, ale sníženou sebeúctu - a tu si možná hodlal zvýšit tím, že se přece jen stane "velkým revolucionářem" a každý o něm bude mluvit.
Stolypinova manželka se Bogrova zastala a žádala pro něj mírnější trest než absolutní s odůvodněním, že jeho smrt jí manžela stejně nevrátí, ale soud ji nevyslyšel a mladík skončil 25. září 1911 (pouhé dva týdny po atentátu) na šibenici v kyjevské pevnosti Lysa Hora.
Reformní premiér následoval průkopnického cara
Zatímco vrahova motivace zůstala do dnešního dne zahalena tajemstvím, o osobnosti samotného ministerského předsedy toho víme dost. Do značné míry se dá říci, že sdílel ambice i osud jiné význačné ruské osobnosti, a sice cara Alexandra II., který podlehl atentátu o třicet let dříve, 13. března 1881.
Stejně jako Alexandr II., i Pjotr Stolypin se pokusil z titulu své funkce zaostalé Rusko reformovat a modernizovat. Alexandr II. zrušil nevolnictví, oddělil soudní moc od moci výkonné, dal větší pravomoci regionálním vládám a snažil se co nejvíce zmodernizovat ruskou armádu. Pjotr Stolypin stabilizoval zemi rozvrácenou po roce 1905 vlnou násilí, prodával půdu rolníkům, zrušil právní omezení půdního vlastnictví a snažil se podporou schopných a pracovitých ruských sedláků vytvořit protiváhu zfanatizovaným masám.
Postavil se také proti vraždění ruské inteligence a proti vypuknuvší vlně nových pogromů na Židy, jež byla dalším průvodním jevem revolučních let 1905 a 1906. V roce 1907 dokonce inicioval zákon o židovské rovnoprávnosti, ale ten neprošel přes Mikuláše II. (jemuž protižidovské tažení příliš nevadilo).
Kromě občanských práv se Stolypin věnoval také reformě ruské policie a řízení země a podobně jako Alexandr II. se snažil Rusko pozvednout i hospodářsky a dát mu obecně pokrokový a liberální kurs. Minimálně v prvním ohledu byl docela úspěšný: za pět let jeho vlády se průmyslová výroba v zemi zdvojnásobila a Rusko postavilo na 50 tisíc nových škol (oproti jen pěti tisícovkám nových kostelů).
A bohužel stejně jako v případě cara Alexandra II. platilo, že jeho akce vyvolávala u nejrůznějších vrstev ruské společnosti negativní reakce: Mikuláš II. se ho obával, šlechta vnímala jeho reformy s nevolí jako hrozbu pro svá dědičná práva, pro ruskou církev byl nevítaným narušitelem jejího vlivu a vlivným představitelům ruské armády se nelíbilo, že se ministerský předseda příliš soustředí na vnitřní politickou situaci a není dostatečně výbojný na mezinárodní scéně. K tomu všemu se v zemi stále ozýval dozvuk revolučních let, při nichž ruské úřady čelily vlně teroru.
Důsledkem všech těchto faktů bylo, že ruský premiér přestál ještě více pokusů o atentát než jeho carský předchůdce. Na Alexandra II. jich bylo podniknuto celkem sedm, přičemž teprve poslední z nich byl úspěšný. Stolypin jich v letech 1905 až 1911 přestál dokonce deset. Také jej ale při jedenáctém atentátu štěstí opustilo.
O atentátech žertoval, jeden však nakonec zabil 24 lidí
Poprvé čelil pokusům o své zavraždění v roce 1905, kdy působil na postu gubernátora Saratovské oblasti. Ta se stala v létě 1905 jedním z hlavních center rolnického hnutí a agrárních nepokojů, doprovázených střety mezi rolníky a majiteli půdy. Gubernie tak čelila plenění, žhářství a vzájemným masakrům celých skupin obyvatel, které se Stolypin pokoušel zastavit - a byl v tomto úsilí nakonec úspěšný.
Když se v doprovodu kozáků rozhodl osobně navštívit bouřící se vesnice, stal se poprvé terčem. Neznámý člověk na něj dvakrát vystřelil, ale netrefil. Stolypin nepropadl panice a údajně se chtěl za atentátníkem sám rozběhnout, ale úředník, který měl na starosti jeho ochranu, ho zadržel. Stolypin pak o útoku vtipkoval: "Nějaký šibal mě chtěl dnes zastřelit zpoza křoví…"
K podobnému incidentu došlo ještě nejméně jednou. Při jiné z obhlídek gubernie se před Stolypina nečekaně postavil muž, vytáhl z kapsy revolver a zamířil mu na hrudník. Ani tentokrát neztratil budoucí premiér nervy: žádnou možnost obrany neměl, tak se prostě podíval muži se zbraní upřeně do očí, rozevřel kabát a nahlas prohlásil před shromážděným davem: "Tak střelte!" Revolucionář to nervově nevydržel a revolver odhodil.
Stolypinova dcery Elena a Marie popsaly ve svých pamětech a vzpomínkách ještě několik dalších pokusů o jeho zabití. Při jednom z nich chtěl terorista proniknout k politikovi tak, že se nechal najmout jako tesař na opravu schodů v gubernátorově sídle, ale byl včas odhalen. Při dalším se atentátníci pokusili Stolypina odstranit vrženou bombou, když se v doprovodu policie vydal do centra města, kde právě probíhaly revoluční nepokoje. Bomba, hozená ze třetího patra domu, pod nímž Stolypin právě procházel, mu sice explodovala málem pod nohama a zabila několik lidí, ale on sám vyvázl kupodivu jen s drobným zraněním. Stolypin podle vzpomínek dcery Marie opět neztratil duchapřítomnost a záhy po výbuchu uklidnil rozvážným proslovem rozvášněný dav. Ten se pak v pořádku rozešel a atmosféra ve městě se rychle uklidnila.
Nejhrůznější a z hlediska počtu obětí nejkrvavější byl pokus o atentát, k němuž došlo 25. srpna 1906 na Aptekarském ostrově u Petrohradu.
Protože se Stolypinovi díky jeho rozhodnému a odvážnému postupu podařilo v revolučním roce 1905 udržet v Saratovské oblasti klid (v čemž byl mezi ruskými gubernátory výjimkou), otevřela se mu cesta k funkci ministra vnitra v tehdejší vládě Ivana Goremykina a v roce 1906 se stal dokonce jeho nástupcem ve funkci ministerského předsedy. Záhy začal se svou zemědělskou reformou, kterou se snažil odstranit poslední zbytky nevolnictví. Tato aktivita vyvolávala odpor mnoha vrstev tehdejší ruské společnosti - a ten vyústil do dalšího rozsáhlého spiknutí s cílem nového premiéra odstranit.
Jako vhodný čas k atentátu byla vybrána sobota, což byl den, kdy Stolypin přijímal ve své vile na Aptekarském ostrově u Petrohradu návštěvy. Útočníci se k němu pokusili nejdříve proniknout v převleku za četnické čekatele, ale jejich plán se provalil - podle vzpomínek Stolypinovy dcery Eleny je odhalil Solypinův pobočník generál Zamjatnin, který si všiml starého druhu přileb, jež byly u aktivních jednotek nedlouho předtím vyměněny, a zmobilizoval ochranku. Když teroristé pochopili, že jsou pozrazeni, rozhodli se zaútočit přímo a hodili do vily bombu.
Následky byly tragické: exploze zdemolovala vchod i vstupní místnost vily a zabila celkem 24 lidí. Kromě věrného Zamjatnina a členů premiérovy ochranky (agentů tajné policie) zahynuli i sami atentátníci a chůva Stolypinova syna Arkadije. Zraněny byly i obě premiérovy děti, tedy Arkadij a dcera Natalija. Natalijino zranění bylo velmi vážné, bomba jí rozdrtila obě nohy a hrozila jí amputace. Stolypin nicméně lékaře uprosil, aby se jejím provedením počkali, a nakonec se děvčeti podařilo obě končetiny zachránit.
Sám politik přestál tento útok opět bez úrazu, jeho jednou újmou bylo údajně to, že byl zlitý inkoustem, protože mu při explozi prosvištěl nad hlavou bronzový kalamář. Na atentát pak tvrdě odpověděl: o dvanáct dní později zavedla jeho vláda stanné právo a spustila činnost "rychlosoudů", které v letech 1906 až 1909 odsoudily přes 3000 podezřelých z útoků k trestu smrti smrti a popravily.
Ještě před svou smrtí se Stolypin nechal slyšet, že na úplnou změnu Ruska by potřeboval dvacet let. Ty nedostal - deseti pokusům o atentát unikl, jedenáctý mu byl osudný. Když se v roce 2008 pořádala v Rusku anketa o největšího Rusa všech dob (u nás běžela obdobná soutěž o největšího Čecha) obsadil Stolypin druhé místo. Předstihl ho Alexandr Něvský, významný středověký kníže. Třetí místo za Stolypinem však obsadil Josif Vissarionovič Stalin…
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
