Je mnoho věcí, jimiž se možná největší vědec 20. století a nejvýznamnější fyzik v historii Albert Einstein zapsal do dějin. Tu poslední stihl jen devět dní před svou smrtí, která ho zastihla 18. dubna 1955.

V té době byl Einstein v intenzivním písemném kontaktu s dalším brilantním intelektuálem své doby, britským vědcem a filozofem Bertrandem Russellem. Einstein souhlasil, že se stane prvním signatářem Russellova prohlášení, později známého jako Russellův-Einsteinův manifest. Oba velcí muži světové vědy v něm varovali svět před strašlivými následky potenciální jaderné války a naléhali na mírové řešení vrcholícího mezinárodního konfliktu, pro nějž se vžilo označení "studená válka". Nalezení mírové cesty podle nich představovalo jedinou cestu, jak se vyhnout "univerzální smrti".

Manifest, jehož signatáři se stalo 11 předních intelektuálů a vědců včetně deseti nositelů Nobelovy ceny, zveřejnil Russell 9. července 1955 v Londýně a ještě týž den ho rozeslal v kopiích s osobním dopisem tehdejšímu britskému premiérovi Anthonymu Edenovi, prezidentu Spojených států amerických Dwightu Eisenhowerovi, ministru obrany a předsedovi rady ministrů Sovětského svazu Nikolaji Alexandroviči Bulganinovi, čínskému premiérovi Čou En-lajovi, francouzskému prezidentovi René Cotymu a kanadskému premiérovi Louisi Stephenovi Saint-Laurentovi.

Postupný zrod světové senzace

Podoba prohlášení se rodila během několikaměsíční diskuse. V únoru 1955 Russell Einsteinovi napsal: "Myslím, že přední vědci by měli udělat něco dramatického, aby lidem doma i vládám ukázaly, jaké katastrofy mohou nastat. Domníváte se, že by bylo možné získat, řekněme, šest mužů těšících se té nejvyšší vědecké pověsti, v čele s vámi, aby učinili velmi slavnostní prohlášení o nezbytné nutnosti vyhnout se válce?"

Einstein souhlasil a snažil se zapojit ostatní. Návrh výsledného textu mu Russell poslal 5. dubna: "Jste připraven jej podepsat?" Einstein souhlasil. Svůj podpis přičinil pod prohlášení 9. dubna 1955, devět dnů před svou smrtí.

Kvůli zveřejnění manifestu uspořádal Russell 9. července tiskovou konferenci v londýnské Caxton Hall, tradičním místě pro pořádání kulturních a politických akcí a po druhé světové válce také nejoblíbenější oddací síni, v níž se uzavíraly občanské sňatky.

O předsedání požádal Józefa Rotblata, britského fyzika narozeného v Polsku. Ten na inkriminovaný den později vzpomínal: "Původně jsme předpokládali, že se objeví jen několik lidí od tisku a zarezervovali jsme si v Caxton Hall jen malou místnost. Ale jak se konference přibližovala, bylo zřejmé, že zájem roste a museli jsme rezervovat větší a větší místnosti. Nakonec jsme tu konferenci uspořádali ve vůbec největším sále, který v Caxton Hall byl - a jeho kapacitu v den konání tiskovky beze zbytku naplnili lidi z tisku, rádií a televizí z celého světa."

Manifest končil apelem na představitele světové vědy i veřejnosti, aby se připojili k následujícímu usnesení: "Vzhledem k tomu, že v jakékoli budoucí světové válce budou zcela jistě použity jaderné zbraně a protože takové zbraně ohrožují samotné pokračování lidské existence, vyzýváme vlády celého světa, aby si uvědomily a veřejně uznaly, že zde nejsou za účelem rozpoutání světové války, a proto je žádáme, aby pro řešení všech sporných otázek našly mírové prostředky."

Prohlášení spustilo mírové konference

Několik dní po vydání manifestu se jeho autorům ozval filantrop Cyrus S. Eaton s nabídkou zafinancování mírové konference, která by se jmenovala po Eatonově rodišti, kanadském městě Pugwashi nacházejícím se v provincii Nové Skotsko. Eatonova iniciativa vedla v roce 1957 k založení mezinárodní organizace Pugwashské mezinárodní konference, u jejíhož zrodu stáli opět Bertrand Russell a Józef Rotblat.

První z Pugwashských konferencí se uskutečnila v červenci roku 1957 v Londýně a od té doby pokračují dodneška. V roce 1995 získal projekt Pugwashské mezinárodní konference a Rótblat společně Nobelovu cenu míru za snahy o jaderné odzbrojení. 

Nelze říci, že by prohlášení z roku 1955 přispělo k překonání všech tehdejších mezinárodních rozporů. Jen o sedm let později, v roce 1962, se celý svět ocitl v důsledku tzv. Karibské krize na samém okraji nukleární války poté, co Sovětský svaz rozmístil na Kubě rakety středního doletu, schopné zasáhnout Spojené státy. Hrozící jaderný konflikt se ale podařilo zažehnat.

V červenci roku 1968 pak 189 zemí podepsalo a ratifikovalo mezinárodní Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Pět ze signatářských států - Spojené státy americké, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francie, Svaz sovětských socialistických republik a Čínská lidová republika - jaderné zbraně vlastnilo. K jejich použití vůči jinému státu však dosud nedošlo.