Téměř hodinu trvající nepřetržitý bavičský výkon usvědčoval rodný list Stanislava Gabriela ze lži. Málokomu z gratulantů, kteří se sešli u příležitosti jeho devadesátin, se chtělo tomu, že se slaví devadesátiny, věřit.

„Ještě kdyby mi sloužila ta pravá noha,“ posteskl si Stanislav. „Ale nové vozidlo mi pohyb usnadňuje,“ pochvaloval si hned vzápětí elektrický vozík. Minulý týden mu ho v mirošovském Domově Harmonie, kde nyní žije, předali představitelé jeho domovských Rokycan spolu s hlavními dárci Rogerovými z partnerského města Pfinztalu. „Už jsem přišel i na rychlosti a zkoušel v tělocvičně krouhat zatáčky. Předtím mi tam dali jedničku, to lezlo jako šnek,“ hlásil muž, který celý život zdolával kilometry v sedle kola.

I nyní všechny přesvědčil, jak mu cyklistika a závody, co organizoval, pořád leží na srdci. „Ale měl jsem rád i auta,“ přiznal. Mým prvním byla Praga Picolo z roku 1929 s plátěnou střechou. Tu jsem ale neroztahoval, byla roztrhaná. Oblékl jsem tátův nádražácký kožich, šviháckou čepici se štítkem a jezdil tak i v zimě na plesy,“ vzpomínal a hned přidal další příhodu. Od té byl pak jen krůček k jiným, třeba jak za války s kluky z Kařeza chytračili. „Byly dva druhy benzínu, barevně rozlišené,“ poučil hosty,“ a já se naučil ten do náklaďáků odbarvovat a dát mu patřičný vzhled paliva pro osobní auta…“

V tu chvíli tu byl jiný příběh, ústící do vyprávění o Sokolu, a na něj navázaly další zkazky. Všechny podávané s vtipem a lehkou nadsázkou.

„Vidíte, já se teprve nedávno dozvěděl, že vy jste kařezským kronikářem,“ konstatoval rokycanský starosta Jan Baloun. „Mám kroniku i tady,“ prohlásil jubilant hrdě, „už jsem uzavřel srpen. Ale to mi řekněte, já totiž dovnitř vkládám své glosy, slavila se vůbec ještě někde památka mistra Jana Husa?“ zajímal se. „To bývalo slávy. My třeba chodili s lampiony na kopec Borek, hasiči a sokolové v krojích. Tam se zpívalo …,“ vplul pan Stanislav lehce do dalšího dění.

„Ale já tu povídám sám,“ zarazil se, „a přitom jsem se chtěl tolik dozvědět. Jak to bude s těmi podchody v Rokycanech?“ s neutuchající energií prahl po novinkách. Den ale teprve začínal, po zrovna přítomných děvčatech z odboru kultury, s nimiž často spolupracoval, se ohlásila řada dalších gratulantů. „Až vám bude devadesát, přijdu vám také poblahopřát,“ smál se oslavenec a ani se to nezdálo nadsazené.