Kliknutím zvětšíteJídlo je neodmyslitelnou součástí vašeho života. Kdy láska k němu vznikla?
Dá se říci, že jsem se k ní dostala paradoxně přes nenávist. Od 16 let jsem trpěla anorexií. Jídlem jsem se tedy zabývala několik let prakticky v nelásce. Po pár letech jsem se z nemoci dostala a vše se obrátilo. Když jsem ve 23 letech začala chodit s bývalým přítelem, po večerech jsem jemu a jeho spolubydlícím vařila, pekla. Oni byli vděční, já měla radost.
Co bylo dál?
Hodně jsme cestovali. Navštívili Maroko, Srí Lanku. Přivezli jsme si třeba koření a inspiraci. Pak jsem uspořádala tematický večer pro přátele a uvařila jim. Tehdy mě napadlo, že bych mohla rozjet nějaký catering.
Kde jste čerpala inspiraci?
Fascinovala mě 20. léta v Čechách. V té době byla gastronomie ve velkém rozkvětu. Jedl se kaviár, šneci. Stolování mělo vysokou úroveň. Ráda jsem také poslouchala vyprávění babičky, jejíž rodina pocházela z vyšší třídy. Zkoušela jsem se také hlásit na FAMU. Během příprav na zkoušky jsem se učila o historii filmu. V ní jsem mohla vidět, jaké Vlasta Burian pořádal večírky s chlebíčky. Toto období mě uchvátilo. Vymyslela jsem, že založím chlebíčkárnu.
Proč právě chlebíčky?
Proč chlebíčky? Ty člověk nejí sám. Většinou je koupí, přinese do společnosti. A tam právě nad jídlem vznikne jedinečná atmosféra. Jídlo je hlavně o sdílení a radosti z něj, což byla má původní myšlenka.
Jak tato vize dopadla?
Neměla jsem tenkrát peníze. S nápadem chlebíčků jsem se před dvanácti lety zúčastnila start-upu v Praze, kde v porotě seděli důležití investoři. Tehdy ale vyhrál někdo jiný, já skončila druhá. Což mě ale stejně nakoplo. V té době vznikala éra bister. Zkoumala jsem různé jídelníčky. Když jsem našetřila pár korun, jela jsem do Prahy a tam peníze utratila v bistrech, abych ochutnala všechno možné. Poté jsem v Plzni bojovala o různé prostory. Nic ale nevyšlo. Vařila jsem nějakou dobu doma nebo v jídelně s mamkou.
Potom vás osud zavál do španělského Salty Lobos.
Jeli jsme tam poprvé před šesti lety na dovolenou surfovat. Pak jsme se tam každý rok na letní sezonu vraceli a pracovali v surfhousu. Spali v dodávce. Tam jsem začala hostům připravovat snídaně, večeře. Vařila pod širým nebem, na ohni, soused nosil čerstvé ryby… Bylo to krásné a hlavně víc autentické než ta bistra. Usadila jsem k sobě 25 lidí, kteří se vůbec neznali. Na stůl se dala večeře. Skrze jídlo se všichni propojili. Právě to pro mě bylo podstatné.
Ovlivnili vás v tomto směru nějak rodiče?
Rozhodně. Rodina mého táty pocházela z romské osady ze Slovenska. Takže geny kočovného života ve mně určitě zůstaly. Navíc táta pořád vařil, provozoval restaurace, pizzerie. Maminka měla jídelnu. Hodně se vařilo i doma.
Loni jste vydala kuchařku s názvem Spolu sníme. Můžete ji krátce představit?
Chtěla jsem prostřednictvím knihy předat část toho, co nosím v srdci, co kdy vzniklo pod mýma rukama. Kniha je rozdělena do pěti kapitol receptů, které jsou představeny úvodem a krátkým příběhem. Doplněna je fotkami, které vznikly během vaření a zkoušení receptů, a zachycují tak jedinečný okamžik. Každou kapitolu zdobí ilustrace, hlášky, písně, které jsme společně prožívali při tvoření.
Komu je kniha určená?
Nemá konkrétní cílovou skupinu. Měla by každému přinést inspiraci a uvědomění, že sdílení jídla je obrovská radost. Ať do kuchařky lidé třeba vpisují, kdy jídlo vařilia kdo u toho byl. Měli by si zapamatovat, jakou emoci mají s jídlem spojenou.
Je možné ji ještě sehnat?
Ano, v Plzni v Kafe Smetanka, v obchodě Biologico na Slovanech nebo přes instagram na mamasandtapas.
Co pro vás jídlo znamená?
Radost a neodlučitelnou součást našich životů. Příprava jídla, jak a kde ho konzumujeme, určuje, kdo jsme. Každý den je důvod k oslavě, k setkání a u něho něco dobrého sníst.
Co teď dál plánujete?
V Plzni pořádám kurzy vaření. Nejbližší budou 12. ledna, kdy se koná kurz mexické kuchyně, a 4. února španělská ve škole vaření Soukup.
49
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
