Před menší bytovkou postávala a různě posedávala partička lidí v kabátech. Ohýnek sice nehořel, ale atmosféra postupně houstla. Důvodem byl fakt, že nikdo z nájemníků se nemohl dostat do domu. V bytelných vchodových dveřích totiž vězely zevnitř klíče. „Dohodli jsme se, že dům se bude uklízet jednotně a poprvé jsme tu měli na to sjednanou paní. Větrala a z vnitřku dveří nechala klíče. Když vyšla, nájemník jdoucí za ní zabouchl. Snažil se pak ze zvyku zamknout, ale nešlo to. Tím jsme přišli na klíče v zámku,“ objasňoval Luboš Rýdl. Dodal, že dům vzhledem k předchozím krádežím si každý otvírá a zase za sebou zamyká.

Postupně se před vchodem kupili další a další spolubydlící. Zkoušeli klíče různě vytlačit… Marně! „Prozváněli jsme zdola všechny byty, k naší smůle se však nikdo uvnitř nezdržoval,“ líčil Rýdl. Záchranáře s výsuvným žebříkem si netroufli burcovat, pomocířemeslníků si vzhledem k tomu, že nechtěli poničit drahé dveře, nebyli jistí. Stepování na chodníku se protahovalo, chlad zalézal pod šaty. Po více než hodině dorazila i poslední sousedka. Naštěstí měla klíče od sklepa. Jeden z mužů se tam okénkem dostal, a protože mohl otevřít všechny dveře stojící mu v cestě, tak i vchodové na- konec osvobodil od vězících klíčů. Za soumraku se tak obyvatelé navraceli do bytů.