Emil Baierl se narodil 8. prosince 1933 v rodném domě své matky v Uhlišti u Nýrska (německy Kohlheim), ale s rodiči bydleli ve Flekách (Flecken). Emilův starší bratr umřel v roce 1938, rok poté se narodil jeho mladší bratr a po válce v Německu přišly na svět ještě dvě sestry. Otec byl švec a matka vypomáhala u příbuzných na statku. U domu měli ševcovskou dílnu, zvířata (krávy, prasata, slepice) a tři hektary polností. Otec sloužil u československé armády a každé dva roky jezdil na cvičení do Rokycan, kde pracoval v armádní ševcovské dílně. Materiál k řemeslu nakupoval v Nýrsku u židovských obchodníků. Hlavní obživou otce ale byla práce v zemědělství. Sezónně, na žně a sklizeň, jezdil do Jägershofu a Hofbergu, kde pracoval na poli. Před rokem 1938 bylo zcela běžné pracovat na bavorské straně hranice. Stejně tak obyvatelé bavorských vesnic docházeli na nedělní mše do farnosti v Červeném Dřevě, která byla tenkrát centrem společenského a kulturního života. Obyvatelé Jägershofu a Hofbergu bývali v Červeném Dřevě i křtěni.

Běžně se v té době i pašovalo zboží přes hranice. Emilova babička před válkou velmi zkušeně přenášela látky, když ji jednou chytli, měla omotané látky kolem pasu a tvrdila, že je těhotná. Pašovalo se hlavně směrem do Čech. Přes den se pašovalo převážně oblečení, v noci občas i dobytek. Ještě za Československa, v roce 1938, nastoupil Emil na základní školu v Červeném Dřevě, kde působil německý učitel Heinrich Klíma. Patřil k učitelskému rodu Klímů, za války byl vězněn, po válce utekl do bavorského Neukirchenu a o válečných a poválečných událostech sepsal zprávu. U žáků byl velmi oblíben, učil ještě Emilova otce. Emil u něj po válce dokončil základní školu v Neukirchenu. Ve škole v Červeném Dřevě byly tři třídy, velká školní zahrada a vyučovalo se pouze německy. Chodily tam taky jen děti z německých vesnic jako např. z Fleků a Uhliště. Emil se česky nenaučil, doma se vůbec česky nemluvilo. V zimě jezdili děti i učitel Heinrich Klíma do Červeného Dřeva na lyžích. V březnu roku 1945 byla škola uzavřena a do konce války v ní přebývala německá armáda.

Při mších v kostele Panny Marie Bolestné Emil občas ministroval a vzpomíná, jak se musel učit celé modlitby, až na ty latinské, zpaměti a jak obsluhoval měchy od varhan. V Červeném Dřevě také stávala márnice, kam měli jako ministranti přístup. Po roce 1938 se Emil stal členem Hitlerjugend a účastnil se sportovních utkání. Matce se výcvik příliš nezamlouval, ale nijak nezasáhla. Při posledních závodech v Uhlišti se už nerozdávaly žádné odznaky a vyznamenání, takže si prý i jako děti všimly, že se něco děje, že už „to jde z kopce“.

Když prohrajeme, budeme muset odejít

Emilův otec po mobilizaci české strany v roce 1938 dezertoval jako řada sudetských vojáků do Bavorska. Nechtěl bojovat za Čechy proti Němcům, „nikdo přece nechtěl bratrovražednou válku“. Jakmile se ale staly Sudety součástí Německa, musel narukovat k německé armádě. Jako dezertér se však už po válce nemohl vrátit do Československa, čekalo by ho vězení nebo poprava. Ve válce padl v roce 1944 do zajetí.

Putoval přes Jugoslávii, střední a severní Rusko a Francii, až se konečně na Vánoce roku 1946 směl vrátit. Když se roku 1944 vrátil naposledy na dovolenou z fronty (jezdil jednou ročně asi na tři týdny) do Fleků, prohlásil, že „když prohrajeme válku, budeme muset opustit domov.“ A tenkrát pomalu začínali všichni doma chápat, že se to zřejmě stane.

Krajinou kolem Fleků koncem války procházelo mnoho válečných zběhů, kterým se dávalo najíst, aby mohli utíkat dál. Přicházeli i uprchlíci z polské části Pomořanska. Emil si vzpomíná, jak přijeli na žebřiňácích, které neměly brzdy, protože je u nich na rovině nepotřebovali. Mluvili o tzv. dvojím vyhnání, že opakovaně zažívají v Čechách stejný osud jako ve Východním Prusku. U Emilových sousedů se v posledních měsících války skrývali i dva holandští civilisté, kteří utíkali z Vídně a měli namířeno do Holandska. V posledních měsících války se už ani jednotky sudetské domobrany Volkssturm o nic nesnažily, mezi všemi převládala rezignace. Jakmile přišli v květnu 1945 Američané, všichni využili příležitost a pokračovali dál ve svých cestách.

Rodina Emila Baierla před rodným domem.Zdroj: Post Bellum

Toho dne, 3. května, leželo ještě všude hodně sněhu a Američané přijeli vlakem z Jägershofu přes Hofberg do Fleků. V místní stodole byl tábor pro německé zajatce. Odtud pokračovali zajatci do sběrného tábora v Chamu a pak byli buď propuštěni, nebo posláni do Sovětského svazu. To se stalo Emilovu strýci, který sloužil v Jugoslávii a po válce byl poslán v rámci výměny zajatců do Sovětského svazu, odkud se vrátil až roku 1952. Američané pokračovali z Fleků dál do Nýrska a pak se stáhli do Hofbergu, kde rozbili tábor a asi dva roky odtud hlídali hranici. S příchodem Američanů si místní lidé spojovali naději, že by mohli zůstat doma, ale když se stáhli zpátky, přišlo zklamání. Místní se domnívali, že to bylo předem takto domluvené.

Boje a střelbu v Nýrsku viděl Emil s ostatními dětmi z místních kopců. Na nebi pozorovali stíhačky a směrem od Nýrska pak slýchávali exploze. O většině událostí z té doby ale věděl jen z doslechu. Jako kluk přišel do styku hlavně se zbraněmi, kterých bylo koncem války v krajině plno. Na Hoře Svaté Kateřiny stála tenkrát kolona vozů plných pancéřových pěstí a dalších zbraní. Jako děti si se zbraněmi hráli, sám se dnes diví, že se jim nic nestalo. Pamatuje si na jednoho vojáka, který si od místního sedláka půjčil šaty, aby mohl utéct a všechny své věci včetně tří zásobníků zakopal do země.

Po odchodu Američanů přišla česká patrola hlídat hranici a nahoře ve Sv. Kateřině byla celnice. Všichni sudetští Němci museli pod pokutou sto korun nosit pásku na paži, v okolí řádily rabovací gardy, které se ale Emilově rodině vyhnuly. Po konci války se matka se syny rozhodla pro útěk do Bavorska. Kdyby zůstali, říká Emil, museli by pracovat na českých statcích ve vnitrozemí a tomu se chtěli vyhnout. Dalším důvodem byl otec, který se už do Československa vrátit nemohl.

"Stěhování národů" a odchod z vlasti

Situace se začala zhoršovat na podzim roku 1945, kdy jim vzali veškerý dobytek a slepice, které nahnali až do Nýrska. Z potravin jim tenkrát zbyly jen brambory, sůl a trochu mouky. Jedli pak dlouho jen „eintopf“ z brambor. V zimě 1945 se začala matka s oběma syny chystat na brzký odchod z vlasti. Nejdřív bylo potřeba přenést co nejvíc věcí přes hranice. Balili oblečení, příbory, boty a cejchy do pytlů se jmenovkou a v noci, zatímco mladší bratr spal v zamčeném domě, je tahali přes hranici do Hofbergu. Tam u nádraží stála stodola, která sloužila jako úložiště věcí pro mnoho německých rodin z Liščího, Fleků a Chudenína. Nebylo to daleko, k hranici asi jen 200 až 300 metrů, ale stejně museli dávat velký pozor a žili tenkrát v neustálém strachu. Jeden strýc jim pomáhal převážet na saních i postele a kredenc. Dokud nepřišla armáda, pašovalo se ve velkém. „Bylo to jako stěhování národů, tolik lidí chodilo sem a tam.“ Potom už se muselo pašovat velmi opatrně a jenom v noci. V domě ve Flekách však zůstaly všechny stroje a nářadí z otcovy dílny, kamna a vůz. Podle Emila i tyto věci někdo převezl do Bavorska, ale už nemohli nikomu nic dokázat. Do stodoly si pro propašované pytle s věcmi později z bavorského Vorderbuchbergu přijeli a všechny je tam našli.

V prosinci 1945 přišla československá armáda a docházelo k násilnostem. Emil viděl na vlastní oči, jak ve Flekách zastřelili dvě dívky, které se pokusily o útěk přes hranici, protože na výzvu „Stůj!“ neuposlechly a běžely dál. Jednu střelili do hlavy, druhou do břicha. Pamatuje si, jak druhá dívka ještě několik hodin po výstřelu naříkala a prosila o pomoc, ale nikdo se neodvážil vyjít ven. Ležela asi půl kilometru od jejich domu. Večer převezli obě na saních do márnice v Červeném Dřevě. Jako kluk měl z návštěv márnice, kam jako ministrant směl chodit, velmi silné zážitky. Leželi tam všichni zabití obyvatelé z okolí.

Jedné březnové noci roku 1946 Emil, matka a mladší bratr naposledy překročili hranici a došli pěšky až k tetě na statek v bavorské obci Vorderbuchberg. „Jen jsem se ohlédl a to bylo vše. Musel jsem myslet, co bude potom, na budoucnost v nové vlasti.“ Před odchodem dostali ještě od faráře z Červeného Dřeva (farář Wiehrer potom také utekl) vystavené křestní listy, aby měli alespoň něco pro začátek v rukou. Do roku 1989 neměl zájem ani možnost dostat se za železnou oponu.

Těžké začátky v novém domově

Ve Vorderbuchbergu zůstali nějakou dobu u tety na statku. Směli spát v provizorním bytě ve chlévě pro čeledíny. O Vánocích 1946 se vrátil domů otec. Emil se díval škvírou ve stodole, byl zvědavý, jak vypadá a jestli je to on. Prakticky s nimi sedm let nežil a synové ho téměř neznali. Na statku nemohli zůstat dlouho, tak hledali dál. Přes otcova známého se dozvěděli, že u jednoho sedláka v Neukirchenu je volný starší dům, ze kterého se někdo odstěhoval. Ptali se na obci a bylo prý možné se tam nastěhovat. Tamější selka však byla proti a při stěhování na Velikonoce roku 1948 je chránila policie. Od statkářů dostávali jen mléko a neměli co jíst. Emil musel prosit na větších statcích o chleba a vejce. Taky neměli vlastní studnu a museli chodit k pramínku na louce, kde se nabírala voda velmi těžce a při deštích ji museli převářet.

Zpočátku cítili od místních lidí lehký posměch, v hospodě slýchávali „Du bist der Böhm!“. Bylo to pejorativní označení pro Čecha. Tak nějak nebyli ani Němci, ani Češi. Tento rozdíl vnímaly i Emilovy o 16 a 18 let mladší sestry, jak vypráví Emil s úsměvem, které jednou přišly domů ze školy a řekly otci: „My jsme úplně jiné než vy, protože my jsme se narodily v Bavorsku!“

Po základní škole se Emil vyučil ševcem, aby snáz sehnal práci a mohl pracovat v obuvní továrně ve Furth im Wald. Dostávali 15 marek týdně. Mezitím ještě musel nastoupit na půl roku na nouzové práce. V roce 1954 se od rodiny odstěhoval a šel s kamarádem pracovat do Stuttgartu. Čtyři týdny vydržel na stavbě, než získal práci v místní továrně na obuv. V květnu 1956 se přestěhoval k další tetě do Garchingu u Mnichova. Opět pracoval v továrně na obuv a po dvou letech tam složil mistrovské zkoušky.

V roce 1962 se při ranních jízdách autobusem seznámil se svou budoucí ženou Adolfinou, která pocházela z odsunuté rodiny z Mikulova a v Mnichově dostala v roce 1957 práci v hormonální chemičce Freimont. Emil si říkal: „Ožeň se se ženou, která taky nic nemá, pak nebudou žádné hádky.“ V témže roce měli svatbu a v roce 1967 se jim narodily dvě dcery. Z dvojčat přežila klešťový porod pouze dcera Karin, která dnes bydlí nedaleko Neukirchen. V Neukirchen totiž Emil s pomocí otce a bratra postavil v 60. letech dům. V té době ještě pracoval jako vedoucí jedné mnichovské pobočky opravny obuvi a až roku 1971 nastoupil jako vedoucí jiné pobočky v Neukirchen, kam se se ženou a dcerou přestěhovali.

Zpočátku se v Neukirchen cítil jako cizinec, bez přátel, neklidně spal a nebylo mu tam, na rozdíl od jeho ženy, dobře. Časem si ale zvykl, i když dnes nejraději vzpomíná na své „mnichovské období“. Je vděčný za své dlouholeté manželství i za svůj dobrý zdravotní stav, nebýt několika úrazů a nemocí ze stavby vlastního domu.

Železná opona a návraty po roce 1989

Během let v Bavorsku měl Emil možnost vidět, jak se situace v krajině za železnou oponou vyvíjela. Viděl přicházet romské rodiny z Maďarska a Slovenska, jak nezkušeně hospodařily na místních statcích, měly spoustu dobytka, ale nevydržely hospodařit dlouho. Pamatuje si na jeden manželský pár, který hospodařil v domě učitele Heinricha Klímy. Postupně přicházely rozkazy k bourání jednotlivých stavení. V roce 1953 byl zapálen tamější poutní kostel s farou. Foukal tenkrát východní vítr, takže spousta ohořelých dokumentů skončilo na bavorských kopcích. Před požárem měli uvnitř ovce, po požáru stály objekty prázdné, dokud roku 1957 kostel i faru nesrovnala armáda se zemí. Oltářní obraz s pastýřem z poutního kostela Panny Marie Bolestné z Červeného Dřeva zachránil strýc Heinricha Klímy, který přežil koncentrační tábor a po válce odešel do Německa. Obraz dnes visí v kostele v Jägershofu.

Po otevření hranic se Emil a tři rodáci jeli podívat na své bývalé domovy. Dům ve Flekách už nestál, zůstalo pár kamenů zarostlých v kopřivách a ztrouchnivělá hrušeň. V Červeném Dřevě se jim podařilo podle hřbitovních křížů přibližně najít místo kostela. Díky ministrování tam znal Emil každý kout a dokázal se dobře orientovat. Když odkryli trochu hlíny, narazili na saze, byli tedy přímo na místě vyhořelého komplexu. Měli nutkání najít alespoň zasypané základy kostela, a tak se zrodil plán odkrýt celou kostelní podlahu.

Emil Baierl (vpravo) po roce 1989 - vykopávky kostelních zdí.Zdroj: Post Bellum

V týmu Emil spolupracoval s rodákem z Červeného Dřeva Antonem Haasem, který původně studoval na kněze, pak se stal gymnaziálním učitelem v Tirschenreuthu a v důchodu se začal věnovat organizaci krajanských srazů v Jägershofu a Neukirchen. O svých aktivitách v Červeném Dřevě po roce 1989 sepsal celou knihu. Při odhrnování hlíny z hřbitovního základu a zvedání náhrobních kamenů jim pomáhala česká stavební firma ze Skelné Huti. Stavbu základových zdí dnešního památníku finančně podpořil částkou pět tisíc marek farář z Neukirchen, ale během té doby komunikovali také s dvěma starosty z Chudenína. Kontaktní osobou a tlumočníkem při jednání se starosty a při dalších aktivitách jim vždycky byl spřátelený stavebník pan Adolf Šulan. Po těchto zkušenostech Emil uznal, že jim na české straně významně pomohli a řekl si -„proč bychom měli být lepší?“.

Nostalgicky vzpomíná na doby, kdy srazy krajanů bývaly velkolepou společenskou událostí, jako například na třísetleté výročí od založení poutního kostela v Červeném Dřevě, které se slavilo v roce 1980 v Neukirchen (účastnilo se asi 800 osob). Srazy se sice konají každý rok první víkend v září, ale pamětníků přirozeně ubývá a děti bez rodičů už nechodí. Emil se obává, že právě s tím Češi tak trochu počítají, „že to jednou úplně usne“.

Dnes se v obnoveném památníku kostela konají mše a dokonce zde zažili i jednu českou svatbu. To Emilovi dodává silný pocit zadostiučinění. Na místě při práci se Emil setkává s různou škálou převážně mladých Čechů od kolemjedoucích cyklistů až po pražské studenty. Mnozí z nich s ním zapřádají rozhovory, omlouvají se za to, co se stalo, a za své rodiče nebo jen mlčí. I to dokáže pochopit. „Tenkrát jsme byli nepřátelé, ačkoliv jsme byli českými občany. Je to tak dávno. Mladí už přemýšlejí jinak, to musím říct, ti mají pochopení, ale žádné pochopení pro to, co se stalo.“

Autorem je organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa