Politik, teolog a diplomat Jan z Rokycan zesnul 22. února 1471. Jeho rodný domek na břehu Padrťského potoka přežil téměř všechny režimy. Až roku 1984 ho tehdejší komunističtí mocipáni nechali přes nesouhlas veřejnosti zbořit v rámci hasičského (tehdy požárnického) cvičení…

„Mistra Jana nyní ve městě připomíná několik pomníků. Na místě rodného domku, dále v průčelí úřadu nebo v průjezdu knihovny. A zapomenout nelze na slavný Muchův obraz, který je dominantou obřadní síně na radnici,“ sdělil Radek Cinke za spolek Rokycanští patrioti.

Jan se narodil roku 1397 v rodině chudého kováře. Posléze studoval v Praze a od roku 1427 se stal tmelící osobou roztříštěného husitského hnutí. O osm let později byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa a dál usiloval o sjednocení tuzemských radikálů. Podporoval Jiřího z Poděbrad, který se po nástupu na trůn stal jediným panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Jana z Rokycan přežil o jediný měsíc…

Jan Rokycana v pohledu Františka Šmahela

Jsou výzvy, které nelze odmítnout, i když není snadné je naplnit. Přání zamyslet se nad dějinnou roli rokycanského rodáka, vůdčího bohoslovce kališnické strany a neuznaného pražského arcibiskupa Jana k 550. výročí jeho smrti by mne jako historika husitství nemělo zaskočit. V mých knihách a studiích vystupuje přece častěji než většina jeho současníků. Když se však o něm v mysli uvažuji a snažím si vybavit jeho osobnost, ztrácí se mi ve spleti událostí a přediva jeho spisů i jednotlivých výroků. Není také divu, žádný jeho věrohodný portrét ať už slovy či vyobrazením se nedochoval. Sotva mi proto podaří jeho osobnost, dílo i působení v několika málo slovech vystihnout.

Náš Jan z Rokycan byl nesporně nadán mimořádnou inteligencí, neboť, jinak by se jako synek tamějšího kováře nemohl uchytit na latinské škole. Bakalářského gradu dosáhl v roce 1416, univerzita byla již tehdy v rozkladu, takže na mistrovskou promoci si musel počkat do roku 1430. Nespokojil se s tím a privátní pílí postoupil v teologii natolik, že se na počátku roku 1433 při rozpravách či spíše sporech o čtyři pražské artikule mohl měřit s intelektuálními veličinami basilejského koncilu. Jako jediný z českého kvarteta uspěl, koncil posléze v českých zemích připustil přijímání z kalicha, které hájil a obhájil.

Basilejské klání a další vyjednávání o kompaktáta patřila k vrcholným událostem jeho života. Krátce nato však musel spolknout hořkou pilulku, když jako sněmem zvolený arcibiskup nebyl právoplatně uznán římskou církví. Tak jako uměl být zásadový při prudkých sporech s novoměstským tribunem Janem Želivským či s radikálními táborskými kazateli, dokázal hrdě opustit Prahu na protest proti rekatolizační politice císaře Zikmunda. Díky své houževnatosti a přirozenému nadání byl stále veřejně činný, ať již v radních síních anebo na kazatelně. Nalezl si čas i na práci v ústraní, jak dokládá jeho literární pozůstalost. Nezapomínal ani na pražskou univerzitu, stal se dokonce jejím rektorem a roku 1434 zakoupil pro knihovnu Národa českého za 20 kop grošů knihy z bývalých církevních knihoven, jež byly uloženy na Karlštejně. Druhé vrcholné období jeho působení bylo po boku Jiřího z Poděbrad, s nímž v dobrém i zlém spoluodpovídal za výdobytky husitské revoluce.

I kdybych dále pokračoval, nezbavil bych se pocitu, že modeluji monumentální sochu, která by měla být odlita v bronzu. Přitom tuším, že často musel i svým blízkým lézt na nervy. Všude chtěl mít hlavní slovo, v Basileji by se nejraději ujal ještě obrany svobody slova božího místo sirotčího kněze Oldřicha ze Znojma. Nebral si servítky, to však v učených sporech a polemikách patřilo ke každodennosti. Byl také zaujatý sám sebou, ne vždy stál nad věcí, sám sobě přál svobodu slova, jiným ji upíral a svého spolužáka ze studií, táborského bohoslovce Mikuláše z Pelhřimova nechal dožít v žaláři. Teprve však poté, co Mikuláš a další táborští kazatelé odmítli podanou ruku ke smíru. Bronzová socha trochu popraskala, nepřestala však pevně stát v národním panteonu.