Z nynějších Rokycan do starých vzala zájemce čestná občanka města Zdenka Fantlová. Elegantní a stále krásná žena s nesmírnou vnitřní silou, jež v létě oslavila 95. narozeniny.

Dvě stovky účastníků besedy doslova přeplnily obřadní síň radnice a v naprostém soustředění poslouchaly. Lidé jen stěží věřili, že té dámě, která dvě hodiny vstoje dokázala poutavě vyprávět, ve finále odpovídat na dotazy a pak ještě dlouze všem podepisovat svou knihu, je skutečně pětadevadesát let.

Zdeňka Fantlová začala pomyslnou vycházkou po městě a rázem ožívaly dávné obchody i rázovití prodejci, škola v dnešním muzeu, sály Střelnice i sokolovny plnila divadla, mihl se cirkus, ze starého nádraží vzala za cinkání zvonce a vyvolávání výpravčího na výlet do Prahy i tamní kavárny Belveder… Střídaly se někdejší obyčeje, jeden příběh stíhal druhý. „Mysleli jsme si, že tak v poklidu to půjde pořád dál a pak přišel březen 1939,“ přešla v povídání na těžké chvíle.

Strašné okamžiky vyhlazování ale líčila klidně. S nadhledem člověka, který prošel peklem a vrátil se z hranice nebytí třicetikilový s tyfem a celkovým fyzickým zubožením. Tím více působivá byla její výpověď. „Držela mě naděje a láska. Uchráněný plechový prstýnek od mého Arna, s vyrytým datem 13. 5. 1942 Terezín, který mi dal před nástupem do trestního pochodu,“ vyznala se. „Je důležité o té době mluvit,“ upozornila. „Přepisují se dějiny a až my nebudeme… Co se stalo, nebyla živelná katastrofa, to vymysleli lidé a může se to opakovat. Už se to dokonce někde děje.“