„Na dobu si moc dobře pamatuji, tím spíše, že vše začalo akorát na mé narozeniny. Byl to pátek a my slavili ve Škvíře u zimního stadionu. Po návratu domů jsem hned žhavil telefon. S Jardou Vítkem a Lubošem Maškem jsme zavolali Poduškovi, to byl předseda MNV Rokycany, a domluvili jsme si setkání. V pondělí jsem v OSP zamířil za šéfem Stanislavem Adamcem a řekl mu, co chystáme. Byl svolný, dal mi volno. Na radnici nás Poduška přijal a za chvíli dorazila druhá parta Jirka Šnajdr s Jirkou Hájkem. Jako dnes vidím, jak se najednou rozlétly dveře a dovnitř vběhl Ferschmann. Toho jsem ještě moc neznal. Založili jsme stávkový výbor, který se scházel porůznu, nejvíc v salonku sokolovny, ale i u Bílého lva a jinde. Rokovali jsme do pozdní noci či rána, pořád bylo co řešit. Přidali se k nám i místní studenti. Přijížděli nás povzbudit také z Prahy a seznámit s tamním vývojem situace. Ať už šlo o herce, studenty či další.

I když ještě nikdo nevěděl, co bude, zažívali jsme pocit svobody a radosti. Vidět rozjásané tváře bylo moc hezké, lidé k sobě byli milí. Zdá se mi ale, že ten jásot a smích rychle vyprchal. Mnozí lidé nepochopili opravdový smysl svobody, kterou tak nadšeně vítali. Euforie vyprchala a to, že je třeba přijmout zodpovědnost za sebe a své jednání, se leckomu už nelíbí."

Po revoluci se Hlad pustil do podnikání a zůstal u toho po celých pětadvacet let.