„Luboš je hasičem z povolání už dvacet a půl roku, já přes devatenáct,“ vysvětloval Vrbecký. Pro oba se pomoc lidem v krizových situacích stala náplní každodenní činnosti. „Kolik zásahů jsme absolvovali? To už nespočítám,“ shodli se ocenění. Společné pro ně bylo i to, že slavný den trávili v práci. Zdeněk sloužil v Radnicích, Luboš v Rokycanech. „Jak vidíte, o nějaké oslavě to rozhodně není. Musíme být připraveni každým okamžikem k zásahu,“ konstatoval Kasl během výjezdu k požáru ve škole Čechova ulice, z něhož se nakonec ale vyklubalo námětové cvičení.

„U nás se slaví tak, že se mezitím dělá,“ doplnil Vrbecký, „hned po oslavě jsme shodili sváteční uniformu, natáhli hasičské montérky a dosloužili směnu.“ Kolegové však nezapomněli blahopřát a rodiny rovněž. Prvňáček David Vrbecký byl dokonce s tátou v Plzni a seděl s ním v první řadě. Jak by také ne, když odmalička si povídá o tom, že bude hasičem. A nejen to! Vystříhává si všechno, co se hasičů týká, neujde mu jedna hasičská soutěž. Na plzeňskou slávu se stejně jako dospělí i oblékl do uniformy! Otec je rád, že bude mít nástupce, maminka Monika příliš ne. „Vím, jaké to je žít s hasičem,“ konstatovala.

„Soukromý život skoro nemají, težko si můžete něco společně plánovat…“ O strachu raději pomlčela. „Člověk si musí zvyknout, jinak by tuhle práci nemohl dělat,“ uvedl její manžel. „Každý případ rozebereme v týmu a pak člověk musí jít dál,“ doplnil.

„Ať vyjíždíme k čemukoli, vždy je to s plným nasazením, abychom rychle pomohli,“ jsou zásady hasiči. Pokud se jedná o požáry, ty jsou podle statistik nebezpečné zvláště pro ně samotné. Na Rokycansku se totiž většinou lidé z hořících objektů dostali sami. „Horší jsou proto, fyzicky i psychicky, pro nás bouračky,“ míní nadporučík Vrbecký. „Když jsou na tom lidé špatně a kvůli problematickému vyprošťování jim hned nemůžete pomoci, jak byste chtěli, to na vás hrozně působí. Víte, že jde o chvilinky. To pak my, posádky záchranné zdravotní služby i letecké záchranky nevíme kam dřív.“