Na listopad 1989 vzpomíná Jakub Mésároš, kytarista a zpěvák skupiny Substance D z Rokycan, s nadhledem. Tehdy, coby student čtvrtého ročníku gymnázia, ani netušil, co změna režimu přinese. Po pětadvaceti letech si je jistý, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků.

Vše začalo v pátek, 17. listopadu, v Praze. „Studenti demonstrovali u příležitosti Mezinárodního dne studenstva. Při pochodu Prahou narazili na jednotky veřejné bezpečnosti. A pak to vše začalo. Jenže neexistovaly mobily, internet a pevnou linku mělo poměrně málo domácností. Proto se vlastně v Rokycanech nedělo nic," svěřil se Mésároš. Tento stav trval až do úterka. „V neděli tedy nějaké informace pronikly k nám, ale nikdo nevěděl, co si o nich má myslet. Největším problémem bylo posoudit, co je správné. My, co jsme vyrostli v socialismu, jsme měli vrozenou opatrnost," vyprávěl.

Gymnázium

V úterý 21. 11. se začalo něco dít i na rokycanském gymnáziu. „Po vzoru studentů vysokých škol jsme zahájili stávkovou pohotovost a následně stávku. Chtěli jsme diskusi, aniž bychom pořádně věděli, co to vlastně znamená. V průběhu týdne se u nás ve škole objevilo pár studentů z Prahy, od kterých jsme získávali informace přímo z centra. Oblíbenou cestou, přes dívčí záchody v přízemí, jsme vycházeli z budovy gymnázia na výzvědy a na pivo.

Zároveň jsme touto cestou pašovali do školy zmíněné vzácné návštěvy," pokračoval Mésároš. „Dodnes nechápu, jak to mohlo všechno procházet. Hlavní vchod do školy hlídali estébáci v bílé stopětce, nějakou dobu nás hlídali i milicionáři v mezidveří. Zůstává záhadou, jak je možné, že vrata od dvora byla celou dobu otevřená," konstatoval.

Další události

„Soudružka ředitelka telefonicky upozorňovala na studenty přicházející z Prahy. Estébáci zjevně neměli zdání, jak s nimi naložit. Tak je prostě postrašili a pustili. My je zadem protáhli do gymnázia. Měli jsme alespoň nějaké povědomí, co se venku děje. Navíc naše stávka nebyla úplně okupační, mohli jsme normálně ven. Problém byl, když jsme chtěli zase dovnitř," pokračoval Mésároš.

Asi po týdnu byla svolaná demostrace na náměstí. V tu chvíli fungovali milicionáři obráceně, chtěli zabránit, aby studenti odešli ze školy. „Zkusili jsme vyjednávat, přišlo nám nedůstojné, aby celá škola lezla oknem na záchodech. Debata však byla o ničem a já málem schytal pár facek při přetahování s ozbrojenou pěstí dělnické třídy. Milicionáři správně vyhodnotili situaci a zmizeli. Na náměstí se pak demonstrovalo, vyslechli jsme několik projevů. Byl to úžasný a nepopsatelný pocit hrdosti na naše město," uvedl.

Nicméně jeden projev Mésárošovi v hlavně zůstal. „Bylo to spíše jakési torzo projevu. To, když na balkon radnice přikráčel soudruh Nenádl okresní tajemník strany a svou řeč zahájil slovy: ´Soudružky a soudruzi…´. Reakcí byla chvilka hrobového ticha, následovaná značně rozhořčeným řevem davu. Soudruh ještě zablábolil cosi o tom, že se s námi nedá bavit a zmizel. Mně to v tu chvíli došlo v plné kráse. S těmi nabubřelými, zákeřnými primitivy je konec," vzpomínal. „Jak jsem do této chvíle prožíval velké nadšení, najednou se znásobilo. Strach, který jsme od počátku chvílemi prožívali, zmizel. A svět se, i přes tu neskutečnou zimu, co tehdy díky inverzi vládla, proměnil," konstatoval Mésároš.

Rokycany

„Ten první týden, to byl teprve začátek velikého příběhu. Rovnaly se myšlenky, zaujímala stanoviska. Většina národa neznala pana Václava Havla. Ani já netušil, že budu jednou skutečně hrdý na svého prezidenta. O Chartě 77 kolovaly pomluvy. Začátek trochu opatrný, možná i trochu nebezpečný. V každém případě dobrodružný a zajímavý. I u nás v Rokycanech se děly veliké věci, byť to byla jen součástka skládačky. Cítil jsem, a určitě jsem nebyl sám, obrovské nadšení, příval nových a hodně zajímavých informací, ale také pocit odpovědnosti.

Považuji události podzimu a zimy 1989 1990 za nejhezčí a nejdůležitější období svého života. Bylo to, jako když vám sundají sádru, jako první polibek, nedá se to popsat. Jsem šťastný, že jsem u toho mohl být," uzavřel Jakub Mésároš.