“Táta byl voják z povolání, a tak moje volba byla jasná. V roce 1999 jsem nastoupil do školy ve Vyškově a o čtyři roky později přesedlal do Prahy,“ uvedl mladý muž. Zkoušku ohněm prodělal v Iráku a protože se osvědčil, vzal si ho velitel Lipka na šest měsíců do Kosova. V květnu 2008 přišel další rozkaz. Přesunout se do neklidného Afghánistánu s úkolem vycvičit zdejší národní polici a zároveň poskytovat ochranu civilním expertům z vyspělých států.

„Musím přiznat, že tenhle pobyt byl nejnebezpečnější i nejnáročnější,“ konstatoval Moravec. Dovezl si několik medailí, ale více si cení spousty zážitků: „Na vlastní kůži jsem poznal středověk. Nejen podmínkami, v nichž Afghánci žijí, ale také s ohledem na teplotní kotrmelce, mentalitu a tradice. K nám se chovali perfektně. Zásobovali nás třeba jejich chlebem, i když prostřednictvím leteckého mostu bylo o nás postaráno na jedničku. Volna jsme moc neměli a chvíli trvalo, než jsme si zvykli, že pátek je u nich vlastně neděle.“

Moravcovi si na strach o syna zvykli, ale přesto absolvovali několik bezesných nocí při informacích o urputných bojích. „Jarda s námi komunikoval prostřednictvím telefonu a internetu. Navíc jsme často zabrousili na stránky ministerstva obrany, kde se prostřednictvím iniciál a hodností vyskytují poznatky o zraněných příslušnících zahraničních misí.“

Teď si dá vojenský policista čtrnáct dní pohov. Využije je k přemýšlení, jak dál: „Docela by mě lákal přechod k dopravákům do Rokycan. Tím by bylo víc času na lední hokej, který miluji. Dovezl jsem si od Američanů gólmanskou výstroj, jako tady nemají ani extraligoví gólmani. Jen betony stály čtrnáct set dolarů,“ pochlubil se Moravec.