Poznávají také kamarády a s nimi jde všechno líp. Už se křečovitě nedrží jen mámy, ale začínají něco podnikat na vlastní pěst. S tím, co se naučili, se teď před Vánoci po-chlubili i tatínkům, sourozenců či prarodičům. Klubovna rokycanské sokolovny, kde se běžně scházejí, takovému náporu zájmu stačila jen tak tak. Střed místnosti patřil malým umělcům a po okraji se tísnili přihlížející. Vystupující ale divácká kulisa nechávala v klidu, vedla je hudba a trému vytěsnila.

„Je to vlastně taková opakovací hodina, kterou jsme pojali formou besídky,“ uvedla lektorka Jana Heinlová.

Slečny a pánové během představení například vyťukávali tlapičkami do kolínek rytmus básničky podbarvené hudbou a předvedli i vytleskávání slabik. Zapojili se do zpěvu oblíbených písniček, ale předvedli také práci s poslechovou ukázkou, kdy působili jako kočička, včetně výpravy na myšku. Všem rovněž dokázali, že jednoduché Orffovy nástroje jim nejsou ničím cizím. Do rytmu rozezvučeli tyčky, vajíčka i rolničky. To zejména při zpěvu koledy, která vzhledem k zaměření akce nemohla chybět a do níž se děti s chutí vnořily.

Překvapením pro mnohé přihlížející bylo, že už jim není neznámá ani práce s dynamikou hlasu. Nejpatrnější to bylo při ukolébavce, kdy společně uspávali v koši Jájinku a pak konejšili miminka. „Tahle hra má i další účel, sleduje i sociální a emocionální rozvoj,“ podotkla Heinlová.

„Naše Magdalenka se sem na hodiny vždycky moc těší a doma pak si pravidelně přehrává a přezpívává, kolikrát i úplně sama od sebe – tedy bez mého přičinění, co tu viděla a slyšela. To, že je ve společnosti skupinky, dětí je dalším plusem, sdělila maminka jedné z holčiček.

Skutečnost, že během akce nechyběly úsměvy na tvářích přihlížejících i potlesk, je asi jasné.