Jak jste se vlastně k tvorbě dostala?

V dětství to tak nevypadalo. Čtení jsem se spíše vyhýbala a raději se věnovala fotbalu. Jenže po přetržených vazech jsem toho musela nechat a dnes se věnuji bezpečnějšímu squashi.

Až při studiu na rokycanském gymnáziu na mne zapůsobila učitelka češtiny Gabriela Sloupová. Nutila celou třídu k účasti v různých literárních soutěžích. Zpočátku mi tohle psaní z povinnosti vadilo, ale jednoho krásného dne se stal zázrak. Jednu z takových konfrontací jsem vyhrála, což lze označit za jakýsi zlomový bod. Rozhodně však nebyl jediný.

Které období vás v té době zaujalo?

Prvotina se jmenovala Bezejmenný. Napsala jsem ji v šestnácti a označuji ji za poetický román ve verších, ovlivněný Puškinovým Oněginem.

Až pak mne inspirovalo období napoleonských válek. Za příklad mohu uvést příběh dcery marseilleského obchodníka s látkami a první Napoleonovy snoubenky Désirée Clary. Hodně poznatků jsem čerpala z deníkových záznamů.

A pak se objevil nápad na další téma?

Román Hortensie de Beauharnais spatřil světlo světa na sklonku loňského roku. Nejprve jsem ale musela překonat odmítání řady nakladatelství, jimž se prý dílo nehodilo do edičního plánu. Naštěstí se pak našli hned tři zájemci o vydání Hortensie, a já si vybrala XYZ, patřící pod Albatros. Finančně podpořilo vydání v době, kdy byla knihkupectví nuceně zavřená a musela jsem se spolehnout na e-shopy. Přesto se po více než šedesáti procentech nákladu rychle zaprášilo.

Objemný svazek ale musí být založený na podrobném předchozím studiu.

Osud Hortensie mne nesmírně zaujal. Doslova mne vtáhla do děje atmosféra po pádu Napoleona a vyhnání Hortensie do Švýcarska, kde sepsala paměti. Což byl můj hlavní zdroj, ale doplnila jsem vlastní myšlenky a názory.

Ztotožnila jste se během tvorby s Hortensií?

Určitě, především co se týká jejích názorům a vztahu k císaři Napoleonovi. Dá se říci, že Hortensie je v tomto směru mojí reflexí.

Nápad na román byl náhlý. Sepsala jsem ho těsně před nástupem na Západočeskou univerzitu během krátké doby. Psaní mě tehdy úplně pohltilo, nemyslela jsem na nic jiného než na Hortensii, takže mé dny se skládaly jen ze čtení jejích memoárů a odborné literatury. I při vycházkách do přírody jsem opět jen přemýšlela, co a jak dále napíšu.

Od nakladatelství, která jsem oslovila, mi neustále chodily e-maily typu: „Děkujeme za důvěru, s níž jste se na nás obrátila ve věci vydání svého rukopisu, ale bohužel Vás budeme muset zklamat. Kniha se nehodí do našeho edičního plánu.“ To byla i s ohledem na zavřená knihkupectví značná rána. Pomocnou ruku mi naštěstí podal zmíněný Albatros včetně finanční podpory při smlouvě na padesát tisíc výtisků. Především prostřednictvím e-shopů se podařilo rychle distribuovat přes polovinu nákladu. A co mne těší, jsou ohlasy čtenářů. Na databázi knih získala Hortensie 93 procent plus množství pozitivních komentářů.

A teď už k ostatní tvorbě: Odkud berete nápady?

Většinou inspirací z jiných příběhů. Obvykle se v knihách nebo seriálech nadchnu pro nějakou smyšlenou postavu, kterou mi naneštěstí zavraždí na následující stránce nebo v dalším díle. To mě vždycky donutí přemýšlet, jak by ona postava dopadla podle mého scénáře. Potom se k tomu přidají nápady na zápletku vlastního příběhu, kostra děje, místo, čas, další postavy a nápad je většinou na světě.

Jaké příběhy vyhledáváte?

Nemám striktně vyhraněnou literární formu, druh ani žánr. Ráda čtu klasickou literaturu, poezii, historické romány, ale také zbožňuji žánry jako sci-fi nebo fantasy. Mezi mé oblíbené autory patří Milan Kundera, Zdena Salivarová nebo Jan Zahradníček. Ze zahraniční literatury pak Victor Hugo, Sienkiewicz, Dostojevskij, Márquez atd.

Máte nějaký rituál na psaní?

Spíše jsem disciplinovaná. Pokud se mi v hlavě zrodí nápad na nový příběh, musím se přinutit k jeho realizaci, takže si na každý den dám limit. Při psaní posledního románu to bylo deset stran denně. Sice vyčerpávající, ale efektivní a za měsíc byla Hortensie na světě.

Zbývá čas na další záliby?

Mám malou zoo. Přesněji čtyři psy a jednu kočku. Mým oblíbencem je fenka Lilith, kříženec německého ovčáka a knírače.

Kromě zvířátek se věnuji squashi, cestování, přírodě, četbě nebo hudbě. Zahrnuje spektrum od Beethovena po Davida Bowieho.

A závěrem. Na co se mohou čtenáři nyní těšit?

Věřím, že v dubnu 2022 spatří světlo světa novela Říše. Obsah je jednoduchý a zároveň složitý: Jaké by to bylo, kdyby se dějiny 20. století udály jinak? Mělo by to vůbec vliv na obyčejného člověka? Román, odehrávající se v alternativní realitě, kdy nacisté vyhráli válku, je příběhem osmnáctileté gymnazistky Elišky Procházkové. Proplouvá životem a propagandou národního socialismu si hlavu neláme. Až do doby, kdy objeví mrtvé tělo knihkupce.

Zálusk mám pak na Nadvládu. Společensko filosofický román ze současnosti, příběh studentů Daniela a Sáry. Občas experimentálně zabrousím i do dalších odvětví – prózy, poezie, epiky či dramatu.