„Cestujeme z Planin, vesnice kousek od Spáleného Poříčí, až k Ústí nad Labem. Více než dvousetkilometrovou trasu urazíme zhruba za týden,“ řekl nám jeden z jezdců Martin Maděra.
Další kovboj Honza Štembera vyprávěl o přípravách na cestu: „Kůň není jako auto, do kterého sednete a vyrazíte, kam chcete. Kůň si musí zvyknout na určitou disciplínu a musí mít dobrou kondici. Proto na takovouto cestu trénujeme v podstatě celý rok. Také je důležité vybrat dobrého koně, který se neplaší a umí se chovat ve stádu. Naštěstí koně si dokáží velice rychle vytvořit hierarchii a pak si spolu dobře rozumí.“
Ale i tak k malým neshodám ve stádu občas dochází. „Máme čtyři koně a jednu kobylu, občas to proto mezi pány koňmi trochu zajiskří,“ usmívá se Alena Straková, jedna ze dvou zástupkyň něžného pohlaví na této cestě.
Cestování koňmo má neuvěřitelný půvab a přináší zajímavá setkání. Honza Štembera se tak například náhodou v osecké hospodě setkal s místním chovatelem koní Janem Beránkem. „Sám pracuji v chovu koní, a tak jsem neodolal a šel se k panu Beránkovi podívat. Má opravdu krásná zvířata, dokonce jsem přemýšlel nad koupí jednoho mladého hřebce,“ řekl Štembera.
I jiná setkání bývají zajímavá. „Občas se stane, že nás někdo vyhání. Ať mu prý neničíme pozemek. Přitom mu třeba na zahradě stojí auto, ze kterého teče olej. Většinou nás ale lidé přijímají dobře. Nechají naše koně na svém pozemku napást a dají nám vodu, když potřebujeme. Kůň zkrátka odhalí, jací lidé jsou,“ doplnil Štembera.
Všichni účastníci výpravy jsou nadšenými koňáky po celý rok. Je to vidět, protože o všechny koně je opravdu s láskou a pečlivostí postaráno. Během více než dvouhodinového odpočinku na osecké návsi byli koně vyhřebelcováni a napásli se. Pak ale přišel čas vyrazit dál.
„Spíme pod širákem, koupeme se v přírodě, nevezeme s sebou žádné zbytečnosti. Je to takový návrat do časů, kdy se člověk musel spolehnout sám na sebe, na svého koně a naslouchal přírodě,“ řekl nám na rozloučenou Martin Maděra.
Jan Vitinger
