Jubilant si oblékl bílou košili, výraznou vázanku a každé z gratulantek políbil galantně ruku. „Pokud při rozhovoru použiji plzeňský dialekt, okamžitě mě opraví do spisovné češtiny,“ přiznala sociální pracovnice Květa Vernerová. Také primářka Dana Hatlmanová měla pro svého nejstaršího pacienta jen slova chvály: „Perfektně spolupracuje s lékaři i sestřičkami. A v jídle není vůbec vybíravý. Sní prakticky všechno.“

Prokůpek, který na vlastní kůži zažil pět politických režimů, zasvětil život skautskému hnutí. Vstupoval do organizace v roce 1920 jako desetiletý a před druhou světovou válkou prošel s vrstevníky Zakarpatskou Rus. Dodnes má v paměti uchovány nejsilnější zážitky včetně putování po brdských kopcích. „Jak se máte, vy staří šedivové,“ smál se na Václava Benedu, Bohumila Drechslera a další oldskauty, kteří mu přišli popřát. Hned po sametové revoluci stál u kolébky znovuobrozeného hnutí a mladé učil především o přírodě i o vztahu ke spoluobčanům.

Původně novinář (pět let měl na povel týdeník Žďár) a poté notářský koncipient nezastírá, že obrovský vliv na něho měla výchova přísného otce: „Byl strážníkem a posléze kriminálním radou. Něco jako Vacátkem,“ smál se pan Antonín. Po osvobození pracoval v okresním úřadě, kde mimo jiné dohlížel na odsun Němců. Únorové události roku 1948 však jeho plány a představily překazily. V rámci akce Sedmdesát tisíc lidí do průmyslu následovala dlouhá etapa kontrolora v hrádeckých železárnách, odkud Prokůpek odešel do důchodu v roce 1970.

Se synem a vnukem (kromě toho jubilanta navštěvují i dvě pravnoučata) dorazili včera do špitálu představitelé okresního města a Prokůpek se podepsal do rokycanské kroniky. Šéf správy sociálního zabezpečení mu vzápětí předal dopis ministra i vyrozumění o vyšším důchodu a oslavenec si pod lékařským dohledem přiťuknul s hosty třináctým karlovarským pramenem.