Pracovníci současného Muzea dr. B. Horáka, posílení i o některé z bývalých kolegů, se sešli, aby jí poblahopřáli k nadcházejícím osmdesátinám. Kulatou cifru však Fanuta, jak ji zvou přátelé, svou vitalitou, pohotovostí, přehledem o dění i smyslem pro humor usvědčuje ze lži.

„A ještě ti mám vyřídit blahopřání od..,“ tlumočila třeba Marie Feigerlová, ale i další, a počet gratulantů tím prudce narůstal. Mezi těmi přímými nechyběl ani starosta města Jan Baloun. Za ilegální činnost, na níž se za války s matkou podílela, jubilantce přišel za tehdy těžce zkoušené poděkovat také Milouš Dobromysl. „Sháněly jsme třeba obilí, aby z něj matka mohla péci a posílat to potřebným. Někdy bývalo úzko. Pamatuji, jak se z děravého batohu sypala zrnka a my, poté co jsme to v noci s mami zjistily, jsme se je plné děsu vrátily smetat, aby nezbyla stopa. Jindy zase…“ Příběh střídal příběh a figurovali v něm stateční lidé, ale i ti, co škodili.

Nejvíc ale přece jen na přetřes přišly muzejní historky. „Kdepak pracovny, ze začátku jsme v muzeu seděli i na chodbě, topilo se jen někde a umýt se nedalo,“ připomínali si někdejší kolegové navzájem. „Jednou jsem se Čížkovským rozhodla vydat jejich zabavený zvon, který se dostal do muzea, ale po právu jim náležel. Hledali ředitelku a já – v převleku a ušmouraná od prachu a pavučin ze stěhování zvonu – sama sebe zapřela. Když se znovu objevili, nepoznali mě,“ smála se oslavenkyně.

Byly ale i smutnější vzpomínky. Hlavně na vyhnání z funkce a de facto i města. Ale zase se našli ti, co pomohli. „Když ředitel Ústředního muzeologického ústavu Václav Pubal viděl posudek z Rokycan, řekl mi: ´Fanuto, s tím bys nemohla ani na Václaváku sedět na záchodě.´ Pak se sem rozjel a přivezl nový,“ vzpomínala Hyndráková. Doplnila, že Oldřich Kodet, který zrovna byl poslední den ve funkci, jelikož také dostal vyhazov, se rozhodl napsat jí jiný. „Lidi, já se tím stala kádrem. Známí si dělali legraci, že bych mohla i na Hrad.“

S vystudovanou filosofickou fakultou a předchozí praxí začala vést muzeologický kabinet Národního muzea v Praze. Postarala se také o to, aby v rámci něj její rokycanští kolegové prošli odbornými kurzy muzejnictví a stali se tak prvními z absolventů tohoto vzdělávání.

Za ně, i výchovu řady dalších, a hlavně za vedení tehdejšího Okresního muzea Rokycany jí v průběhu oslavy Miroslava Šandová, ředitelka nynější instituce dr. B. Horáka, předala ocenění. „Určitě jí patří, za ní se práce tady začala profesionalizovat,“ zdůraznila Šandová. Zavzpomínala také, jak po nástupu do funkce zvala svou někdejší předchůdkyni, aby se přišla podívat. „S poděkováním odmítla, že je to pro ni ještě pořád příliš hořké. Vydržela ale asi tak půl roku a od té doby za námi chodí pořád,“ dodala.

Jubilantka se pak vyznala: "Nevraživost musí lidé v sobě zapřít a říci si: Jsme tu chvíli, budeme si pomáhat. Vždyť po nás zůstane jen práce a vzpomínky v myslích druhých.“