„V neděli jsem slavil s rodinou a přáteli,“ pochlubil se. „Dát dohromady příbuzné nebylo jednoduché. Naši poměrně velikou rodinu válka zdecimovala. Spousta jejích členů zahynula v koncentračních táborech a někteří se zachránili odchodem do ciziny, kde pak už zůstali,“ vysvětloval. „Ale oslava se povedla,“ konstatoval spokojeně. „Napomohlo tomu i přijetí v místě, kde jsme slavili, setkal jsem se tak se svým bývalým cvičencem,“ vysvětloval. Tím se dostal k velké kapitole svého života – sportování.

„Cvičil jsem odjakživa. Nejdřív sám, jako pražský kluk v Sokole, potom se ze mě stal cvičitel. V Rokycanech jsem šedesátiletá náplava,“ usmíval se.
„Zůstal jsem tu kvůli tělovýchově. „Přišel jsem sem jako voják s celým útvarem, když si ten zdejší měnil místo s příbramským. Přes sport jsem se více seznámil s generálem Pelikánem, chodil jsem v Rokycanech do cvičení on také, a zakládali jsme tu spolu i vojenskou sokolskou jednotu. Ta pak zanikla, stejně jako generál z vojny odešel. On se vám jednou při přehlídce spletl a před tribunou, kde byl Gottwald, zavelel vpravo hleď, takže se vojáci obrátili jinam. To byl průšvih,“ zavzpomínal.

„Jirka vždycky hodně cvičil, jezdil na lyžích i běžkách, hrál bicykbal a volejbal, jezdil na kole…,“ vypočítávala jeho žena Jaroslava. „Je to zajímavé, ale v rodině Fryčů se sportovní nadání dědilo. Děda Fryč byl úžasný cvičenec, dokonce jeho předvádění gymnastických cviků fotili do příruček jako příklad,“ řekla.

„Jirkův syn Míla jezdil hlavně na kole a pak přesedlal na běhání maratonu, Po tom, co při jednom zkolaboval, to zaměnil za půlmaraton, ale běhá dál. Naše dcera Mařenka začala Sokolem. Teď ji zaujal hlavně snowboard. Ale překvapivé bylo, že ať už začínala s lyžováním, bruslením či jízdou na kole, základy zvládla ve chvilce,“ dodala. „Asi máme smysl pro pohyb opravdu v krvi,“ dodal oslavenec, „jen s tancem jsem to zkusil až po hodně letech. A mohly za to kalhoty,“ smál se. „Jako mladý jsem dlouhé kalhoty neměl. Nosili jsme pumpky nebo kraťasy, v těch jsem do tanečních nemohl,“ vysvětloval.

Starostovi přiznal, že teď nově získal ještě jednu zálibu. Dům. „Poté, co jsme byty odkoupili, nikdo nechtěl dělat předsedu společenství. Bránil jsem se, že už mám věk, ale přemluvili mě. Tak jsem do toho spadl. Je to starostí hodně, ale když vidím, jak se stav zlepšuje, baví mě to. Měli jsme štěstí na firmy,“ konstatoval a začal situaci rozebírat. „Jen se také pochlub, že tě to stálo prasklý vřed z rozčilování s jednou majitelkou obchodu,“ navrhla manželka.

Ale z povídání bylo vidět, že oběma dům přirostl k srdci. Nakonec měl oslavenec k představitelům města prosbu. Jednalo se o špatný stav rampy. Tu s domem nepřevzali a nepatří ani městu. Zůstala patrně Škodovce. Opravu však potřebuje, a tak v její prospěch manželé ´lobovali´.