Zpět do staré vlasti„Jak letadlo začalo klesat, napadlo mě: To je krásně zelená země. Pak přišlo milé přijetí v Praze – ani se nedá popsat, jak mi bylo na srdci,“ vzpomínala Zdena Makarová a zam– žené oči svědčily o síle pocitů. Vystudovaná zdravotní sestra, nyní už v důchodu, s námi mluvila hezkou češtinou. „Babička mě naučila,“ svěřila se. „Domlouvala se tak s maminkou, tatínkem i strýci, kteří už se v Kazachstánu, jakožto další pokolení přesídlenců, narodili.“ Protože se zpočátku mohli brát jen mezi sebou, čeština se v komunitě udržela. Později omezení padlo.

Dvacetiletý syn paní Zdeny Tolja, který rovněž získal trvalý pobyt v Rokycanech, na nás mluvil rusky, ale nepotřeboval ani dotazy převádět do ruštiny. Rozumí česky a umí i některá slova. „Je velice šikovný,“ chválila učitelka Hana Durajová, pomáhající Makarovým zvládat úskalí češtiny. Za matkou přijede v září ještě osmadvacetiletá dcera Ála, učitelka. Musela obstarat ještě nějaké doklady, takže přiletí až s další vlnou repatriantů. Zhruba v téže době se ale zase Tolja ještě na čas vydá zpět, protože tento školní rok končí na vysoké škole v městě Uralsk studium programátorství. Završí je s předstihem. Už i do základní školy šel namísto v sedmi v pěti letech, následoval kamarády. Nedal prý jinak. Dozvěděli jsme se také, že další syn Zdeny Makarové už pět let žije poblíž Rakovníka.

I Mariya Zherebova, další z pětice, jíž Rokycany na výzvu ministerstva poskytly byt a daly možnost najít tu nově domov, čeká na syna Vyeche– slava. Živí se jako svářeč a řidič. Další syn Vladimír už žije v Plzni a dcera Irina s mužem, dcerou a vnukem v Praze.


Životní styl udrželi„Ve vsi Borodinovka z potomků Čechů už nezůstal nikdo. My byli poslední, co odjeli. Osm let jsme čekali,“ líčili. „Když tam Češi začali s programem přesídlení, uvítali jsme je slavností, českým jídlem a písněmi. U nás se na tradice nezapomnělo,“ zdůraznili. „“To není plané tvrzení, v Kazachstánu si udržovali i český folklór. Když se byla paní Zdena podívat na vystoupení Rokytky, i si s nimi zazpívala,“ dodala potěšeně Durajová.


Obživa byla těžkáV Borodinovce bylo těžké žít. K drsnému podnebí přistupovala ještě nesnadnost obživy. „Do města s obchodem to bylo dvě stě kilometrů a cesta byla špatná, jen někdy sjízdná. Zajížděli jsme tam málokdy a někdy se k nám vypravili překupníci se zbožím. Všechno vyšlo moc draho,“ popisovali. Jídlo si tedy museli vypěstovat. „Mívala jsem slepičky, husy, kravičky, prasátka… K tomu byla práce na poli a zahradě. Něco se prodalo, aby bylo na další, mezi jiným i školné Tolji, něco muselo zbýt na jídlo,“ konstatovala Zdena Makarová. Mariya Zherebova, která česky dobře nemluví, ale rozumí, přikyvovala, že ona také.


Stát se postaral„Tady každý od ministerstva dostal jednorázově osm tisíc a dalších dvacet získali jako rodina na vybavení. Státem je pamatováno i na jazykový a integrační kurz. Kolečko po různých institucích v rámci něj už za asistence pracovníků diakonie, s nimiž se město dohodlo, podnikají také. Rokycany ale finančně škodné ne– jsou. Za poskytnutí bytu dostaly státní příspěvek na rozvoj.

Placení nájmu a všeho ostatního teď už bude na přesídlencích. „Zatím získali povolení k trvalému pobytu a za pět let mohou požádat o občanství,“ řekla nám vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Rokycany Blanka Kohoutová. Doplnila, že menší problém je teď ještě s důchody. To musí mezi sebou Ministerstvo vnitra ČR a Správa sociálního zabezpečení dořešit. Protože i kazaští Čechové se ale připravovali na návrat do staré vlasti, zatím se do finančních problémů Mariya ani Zdena nedostanou.


Rokycany pomohlyHodně nám pomohlo i to, co tu pro nás Maruška s dalšími připravili. Bylo tu základní vybavení kuchyně nádobím i jsme měli kam si sednout a lehnout,“ chválily přínos do nové domácnosti obě ženy. Postupně jsme vyrozuměli, že tou Maruškou míní místostarostku města Hlávkovou a mezi „ další“ patří také doktorka Kohoutová.