Je to hodně nebo málo. Vydrží to všem? Někdo se vrátí zpět podruhé i potřetí. „Nejde jen o to nenapít se, nebo si nevzít další dávku drogy. Hlavní je naučit se žít jinak, aby se člověk nevracel do starých kolejí,“ vysvětluje vedoucí odvykacího programu Petr Balous. Dnes se čistá závislost podle něj vidí málokdy, většinou se kombinují. Vedle toho navíc existují různé sociální, psychické a zdravotní problémy, které se na sebe různě vážou. „Naši klienti v důsledku své závislosti zápasí s dluhy, získali často už i zkušenost se soudy či vězením. Mají pocit vlastní nepotřebnosti, bojují s depresemi a těžkými výkyvy nálad, leckdy až schizofrenují. Často právě mladými za drogu skoro nepovažovaná marihuana umí rozjet vážné psychické problé– my,“ varují terapeuti zpod Vršíčku. „Klienti se ale také musí vypořádávat s těžkými zdravotními problémy, ať už kloubního rázu, s onemocněním jater či dalším. Vše se samozřejmě liší případ od případu, ale od každého se vždycky kousek najde,“ dodal Balous. Model v centru aplikované odvykací kúry se proto sestává z bio–psycho–sociálně–duchov–ních aspektů.

Počátkem června byli pod Vršíčkem na pracovní návštěvě Američané. Zaplatili si cestu, vzdali se dovolené a týden tu fyzicky pracovali na různých zdokonaleních centra. Mezi nimi byla i Joyce Sutherland, která poznala závislost na drogách a alkoholu. Už dvanáct let se ale nenapila. „Zda vím, že se už nenapiju? To se vždycky dá říct jen pro ten den, který právě žiju. Dneska to vím s určitostí, ale zítra zase budu muset přijmout rozhodnutí. Každý den se člověk musí vracet k tomu, co chce,“ říká tato matka dvou dcer – 10 a 12leté. Přijela sem představit práci sdružení anomymních alkoholiků, na jejichž setkání stále dvakrát týdně dochází, aby se udržela na správné cestě, ale zároveň čerpá zkušenosti z praxe komunity pod Vršíčkem. „Osobně mě povzbuzuje, že problémy mého rázu mají i jiní a že všude jsou lidé ochotní pomáhat druhým, jež by jinak byli odepsaní. Sama už teď radím čtyřem dalším,“ říká Joyce.

Naproti tomu Petr N. je Čech. Pochází z menšího města a přímo závislý nebyl, ale měl k závislostem blízko, zejména k alkoholu. Jeho hlavním problémem byl sociálně patologický způsob chování. „Nemá to lehké, nikdo ho nenaučil žít normálně. Nebyl sociálně ukotvený, postrádal zázemí,“ konstatovali terapeuti. „Šel jsem z problému do problému. Poprvé jsem z terapeutického programu utekl po dvou měsících, pak jsem přišel sem, pod Vršíček. Vydržel jsem to jedenáct měsíců, ale při jedné z dovolenek zklamal. Teď jsem tu už sedmý měsíc. Byl bych rád, kdybych těm, co mi pomáhají, konečně dokázal, že jsem se polepšil.“