„Trénovala jsem to,“ přiznala matrikářce Marii Páníkové. Přestože je paní Jarmila drobná, měří pouhých 148 centimetrů a tomu odpovídá i váha, zdraví by jí mnohý mohl závidět. Jen trochu hůře slyší a bere jedny prášky na úpravu tlaku, takže lékařka ji vidí jednou za rok při pravidelné kontrole. „Na kafe, čaj s rumem a becherovku nedá naše babi dopustit,“ usmívala se snacha Věra. „To bere jako lék. Jí ráda vepřovou, svíčkovou, husu, prostě klasiku. Zato se zeleninou moc nekamarádí,“ říkala snacha. Syn Vláďa dodal, že kávu maminka pije vždy kolem druhé, po poledním poobědovém odpočinku. „Když nejsme náhodou doma, obslouží se sama, zapne konvici a udělá si ji,“ dodal. Rumík patří do ranního čaje a becherovka je na povzbuzení chuti.

„Jen mi schází vrstevnice na popovídání,“ posteskla si paní Jarmila. „Do mé devadesátky jsme se pravidelně jednou týdně scházely u Dvora, říkaly jsme tomu babinec,“ sdělila. „Chodily také na zdravotní procházky. Co babi osaměla, už chodívala jen na zahradu,“ dodal vnuk Radek. „Měla zato věrného společníka, našeho psa,“ dodal. Když dogu přinesli domů, staly se nejlepšími kamarády. „Babi třeba sledovala televizi a ona sedávala vedle na gauči,“ řekl Radek.

Sledování televize baví paní Jarmilu stále. Nejraději má staré filmy a muziku. K té si vztah utvářela už v dětství, její tatínek totiž hrával v kině k němým filmům. „Měla jsem také kamarádky Kraftovy, k nim jsem ráda chodila i kvůli tomu, že hrály na piáno. Anička na něj navíc doprovázela naše cvičení v Sokole. Tam jsme bývaly rády,“ zavzpomínala oslavenkyně.

K jejím zamilovaným místům patřilo také rokycanské koupaliště, kde trávila spoustu času jako malá i později, kdy se provdala za železničního inženýra. S ním se přes Bratislavu a Prahu, kde působil, vrátila koncem války do Rokycan. Protože jejich dům stojí u nádraží, v paměti má stále i poslední bombardování trati, které odneslo široké okolí.

Povoláním byla oslavenkyně učitelka. „Působila jsem v Cheznovicích, tam jsem chodívala z Mýta, kam mě dovezl vlak, pěšky. Učila jsem také ve Strašicích a mým prvním působištěm byly Šťáhlavy, patřívaly k Rokycanům,“ vyprávěla. Rodina i známí říkají, že Jarmila Zajícová je živou kronikou města. „Stačí se zeptat,“ usmíval se syn. „Jestlipak víte, kde bývalo Plivátko?“ obrátil se k přítomným. „Na to jsou mladí. Bývalo v Alejích a ještě než vzniklo koupaliště, jsme tam chodívali plavat. Bruslívalo se ale zase na Děkanském rybníčku, který už také neexistuje,“ dodala jubilantka a už se věnovala dalším dotazům.