Na úbytě začaly telegramy strádat prakticky okamžikem, kdy se v devadesátých letech od sebe pošta a telekomunikace trhly.

Jen vrtění hlavou bylo odpovědí na dotaz u poštovních přepážek, zda si pracovnice vzpomenou, kdy naposledy zájemce podával telegram.

„Když zapomene někdo starší poblahopřát a chce poslat telegram, při zaslechnutí ceny odchází,“ usmívala se pracovnice u jednoho z okének na poště v okresním městě. Jako základ se totiž vždy muselo zaplatit 75 korun. Jedno sazební slovo do 10 písmen se potom počítalo za 5 Kč, při jedenácti písmenech šlo už o sazební slova dvě – tedy 10 Kč. Započítávala se i celá adresa. Jedinou výjimkou bylo směrové poštovní číslo, to se přidávalo k obci bezplatně. Při názvu ulice typu Svazu bojovníků za svobodu a víceslovném názvu obce ale zase náklady letěly nahoru. Telegram čítající deset sazebních slov odesílatele dohromady vyšel na 125 Kč.

Pokud jde o dobu doručení zprávy, pojem bleskový telegram se stal utopií. Sdělení dorazilo adresátovi druhý den.

„Dříve nemocnice třeba hodně posílaly informace o zrušení vyšetření a přeobjednání na jinou dobu. To už se nedělá. Občas Česká pošta ale i teď z nemocnic doručovala telegramy o úmrtích,“ sdělila Eva Diepoldová. „Ale jen v případě, když Telecom nemohl blízkému doručit zprávu telefonem či faxem,“ dodala. Potom byl na řadě telegram. Pošta dostala podklad informace faxem, ale doručovatelka ho nesla až druhý den jako normální dopis.

Eva Diepoldová také zavzpomínala, jaké nastalo, ještě před oddělením Telecomu, na poštách pozdvižení, když před koncem pracovní doby zazvonil telefon a sdělili jim telegram. „I kdyby to bylo ve druhé vesnici, muselo se s nim jít a doručit ho ihned.“