„Už týden pro lepší pocit chroupeme antimalarika,“ usmívá se lékař. „Tentokrát se ale v nižších polohách, kde se přenašeč malárií vyskytuje, tolik zdržovat nebudeme,“ říká. Cílem výpravy je totiž přechod jen okrajově probádaného Van Reesova pohoří, s hřebeny zarostlými džunglí a nezřídka přesahujícími 2,5 tisíce metrů. Zhruba stokilometrovou pouť podniknou z jeho východní strany.

„Před čtyřmi roky už jsme se pokoušeli na jeden z vrcholů stoupat. Mířili jsme do oblasti, kde by se podle určitých informací snad měli zdržovat přírodní lidé – orang asili. Už druhý den nám ale kvůli náročnosti trasy utekli průvodci a nakonec jsme se i my s nepořízenou museli vrátit. Teď budeme mít sice víc času, ale zase už dopředu víme, že nelze počítat s nosiči,“ konstatuje Uzel. Tím je dáno, že musí výbavu na tři týdny drasticky zredukovat. Nést je třeba obsáhlou lékárnu s materiálem na případné šití ran, nejnutnější horolezeckou výbavu a maximálně ještě mos〜kytiéru plus stan. Nezbytný je satelitní telefon a GPS.

„Než nás pilot vysadí, chceme shora území důkladně propátrat a souřadnice nejzajímavějších míst zaznamenat, abychom se pak podle GPS mohli trochu orientovat. Nedá se totiž počítat se žádnými stezkami, které by nás vedly,“ říká Uzel. Protože je třeba nést i cukr, sůl a tabák pro domorodce, kromě foťáku už zbude v batohu místo jen na trochu jídla. „Jelikož bez domorodců se z darů džungle neuživíme, budeme odkázaní na iontové nápoje, instantní polévky a žvýkání sušeného masa,“ popisuje.

Dřívější výprava je poučila, že musí počítat s neustále se sesouvajícím měkkým kluzkým terénem, bystřinami rozvodněnými denními dešti, ostnatými liánami. „Dostat se na kopec není tak těžké jako sejít z něj. Přitom jakýkoli úraz by byl fatální. Pobyt v panenské přírodě a vědomí, že z normálních lidí tam ještě před námi nikdo nebyl, za to ale stojí,“ tvrdí veterinář.