Narodil se v Ilavě na Slovensku. Nicméně z jeho rodokmenu, který se podařilo vysledovat až do 17. století je zřejmé, že Martišovci pocházejí z jižních Čech od Písku. Miluje přírodu, rád vzpomíná na dětství, kdy každou neděli s rodiči a dvěma sourozenci pravidelně chodili na dlouhé procházky do hor. O této době hovoří coby o době, která ho formovala pro jeho kněžský život.

Kudy vedla vaše životní cesta, než jste se stal knězem?

Být knězem je speciální povolání, člověk to v sobě musí cítit. Já jsem chodil od pěti let ministrovat do kostela. V dětství se projevilo moje výtvarné nadání. Často jsem sedával u stolku a maloval obrázky. Když přišla volba střední školy, rozhodl jsem se pro učební obor umělecký brusič, který jsem zakončil maturitou. Při práci se sklem musí člověk projevit obrovskou trpělivost. A o tu jsem již tehdy prosil Boha. Stejně jako většina mladých mužů, ani já jsem se nevyhnul vojenské službě. Věřím, že již tenkrát při mně stál Pán Bůh a chtěl, abych měl možnost se připravit na studium teologie. Je to sice neuvěřitelné, ale opravdu se mi to během vojny podařilo. Asi bych zde použil pořekadlo, že pod sluncem bývá největší tma. Nicméně vše nebylo tak jednoduché. Během studií jsem zažil i dopady bývalého režimu, několikrát jsem byl vyšetřován StB. Díky sametové revoluci jsem mohl nakonec v klidu dostudovat a v roce 1994 jsem byl v Bratislavě vysvěcen na kněze. Mimořádnost svěcení tkvěla v tom, že jsem nebyl vysvěcen v žádném kostele, ale sám pod holým nebem, což není obvyklé. Bratislava se pak stala i místem mého prvního působení.

Několik let jste působil v lidových misiích a realizoval jste misijní cestu v Africe. Co vám tato doba dala?

V této době jsem objevil svůj dar výřečnosti. I když moje maminka o něm nepochybovala už od mého dětství. Působil jsem na Ukrajině, v Rumunsku, různých částech Slovenska, ale také na misijní cestě v Africe. Misie mne značně obohatily a přinesly mi určitý způsob náhledu víry. Zejména pobyt v Africe byl silným emočním zážitkem. Tamní lidé, ač neuvěřitelně chudí, jsou vlastně neuvěřitelně štědří. Nabízejí svoje srdce a lásku na dlani, jsou ochotni vstoupit do víry, učit se milovat blízkého člověka, věřit v Boha. S vírou v Boha je to stejné jako s láskou. Nikdo ani jedno nikdy neviděl, nedá se to popsat a přesto člověk obojí cítí. Pán Bůh nás nebude soudit kolikrát jsme byli či nebyli v kostele, ale jestli to bylo z lásky k Bohu nebo k bližnímu.

Za svého působení v Plzni jste byl zároveň vězeňským kaplanem. Jak byste definoval tuto dobu?

Do vězení se může dostat každý z nás. Stačí třeba malá nepozornost při řízení. Jsou zde osoby ve výkonu trestu za nejrůznější prohřešky. Snažil jsem se hledat ty, kteří toužili po změně života. Ale opět použiji svůj oblíbený výrok, že to bylo jak hledání jehly v kupce sena. Nicméně myslím, že se mi mnohokrát podařilo dosáhnout toho, že i tvrdé nátury se alespoň na chvíli zamyslely nad svými životy. Velice silně emoční byla například situace, kdy jsem stál při svém kázání před robustními chlapy, kteří by někomu již svojí vizáží mohli nahánět strach. Obrovská ramena, potetovaní, snažící se děsit již pohledem. A já jim připomněl jejich dětství, jak i oni nebyli vždy jen špatní, zlí a zkažení, ale byli obyčejnými malými miminky, které jejich matky bezmezně milovaly a chlácholily je ve svých náručích. Ti chlapi se mi tehdy téměř do jednoho rozplakali před očima. Bylo to krásné i smutné zároveň. Zažil jsem jedince, kteří si jen z nudy chtěli povídat, býval to monolog nikam nevedoucí. Netoužili se změnit, nevadilo jim, co udělali, jen prostě chtěli klábosit a zabít čas. To i pro mne samotného byla ztráta času. Samozřejmě za mnou chodili věřící, kteří se chtěli vyzpovídat, ale také nevěřící, kteří chtěli svůj hřích probrat, ulevit svému svědomí. Dokonce zde vzniklo i přátelství, z něhož jsem byl obdarován nejen dobrým pocitem, ale i několika obrazy, které dotyčný namaloval. Dodnes je mám na zdech své kanceláře.

Novinkou v jízdárně ve Světcích bude byt kováře, lidé ho uvidí snad už v létě

Máte takových předmětů víc?

Ano, v každém mém místě působení mne provází například socha Panny Marie. Velice si vážím fotek s papežem Janem Pavlem II. Nechybí socha mého patrona Jana Nepomuckého. A stejně tak mám v bytě své vlastnoručně vybroušené vázy, mísy a dárky od svých bývalých spolužáků, kteří se broušení skla věnují do současnosti.

Pán Bůh celkově dělá zázraky i v materiálních věcech běžného života. Někdy ovlivní to, co vy jste chtěl původně jinak. Časem zjistíte, jak dobře to bylo vymyšleno, když se nestalo nic z toho, co jste si naplánoval. Jednoduše řečeno někdy dostanete věci, o nichž si myslíte, že je nebudete potřebovat a během krátké chvíle zjistíte, že se vám hodí, zatímco ten, jež vás jimi obdaroval, by je nevyužil. Jindy marně po čemsi toužíte, jste zklamán, že jste nedosáhl svého a po čase zjistíte, že byste danou věc stejně nevyužil, zabírala by vám místo ve skříni. I toto řídí Bůh.

Liší se nějak věřící například na Slovensku, v Plzni či tady, dá se říci v příhraničí?

Určitě ano. Zatímco na Slovensku jsou kostely plné lidí, věřících je kolem 70%, tady v Čechách je to podstatně méně, někde kolem 10%. A znát je to i na mších. Zatímco například právě v Plzni, kterou jste zmiňovala, jsou kostely plné, ale lidé se zde neznají a vše je více anonymní, ve Stříbře či v Kladrubech kostel ve švech rozhodně nepraská. Lidé se stále do kostela bojí jít, aby je druzí nepomluvili. Anebo pro změnu stále neumí zahodit nenávist a zášť vůči osobě vedle sedící. Benedikt XVI. mluví o nádvoří pohanů. Je spousta lidí, kteří tvrdí, že jsou nevěřící a pohané. A oni právě stojí přede dveřmi na tom nádvoří a rozhodují se, jestli vstoupit, aby poznali Boha či ne. Zde v západních Čechách je úkolem mým a mých spolubratrů především prolamovat bariéru v nádvoří pohanů. Není třeba, aby byli věřící, není nutné, aby se stali věřícími v Boha, ale aby se naučili naslouchat druhému a začali věřit v lásku. Každopádně za mého působení v Plzni jsem připravoval ke křtu a křtil kolem 15 mladých lidí ročně. Což považuji za velký úspěch a postupně na něj navazuji i tady ve Stříbře.

Jak na vás lidé hledí?

Přestože se najdou lidé, kteří na mne a mé spolubratry hledí skrze prsty, haní nás či se nám posmívají, já osobně mám kolem sebe velký okruh lidí, se kterými mne váží přátelské vztahy. Lidí, kterých si vážím za to jací jsou, i když nikdo nejsme dokonalý, lidí, kteří i mne berou takového, jaký jsem. A nejsou jen z okruhu věřících, chodí za mnou i tací, co v Pána Boha nevěří, ale přesto si potřebují ulevit, vyzpovídat se, říct nahlas věci, které nemohou říct ani manželovi či manželce, nejbližší kamarádce, prostě nikomu. Jsem tu pro ně. A zároveň je vedu k tomu, aby se naučili odpouštět, povznést se nad své trápení, které je mnohdy malicherné. Nemyslete, že i já jsem nezažil zrady, křivdy. Také jsem se často musel poprat vnitřně sám se sebou a tak vím, jak těžké to kolikrát je.

Co byste lidem vzkázal či popřál do nového roku?

Velice bych nám všem společně přál, aby se nám vrátilo umění dávat a přijímat. Bez jakéhokoliv očekávání. Jsi-li obdarován, nemusíš obdarovávat zpět, stačí se upřímně z daru radovat. A pokud daruješ, neočekávej, že budeš obdarováván zpět, raduj se z toho, že jsi mohl někoho potěšit.