„Jazyk není bariéra. Dítě je to nejdražší, co rodiče mají, proto mají také snahu domluvit se,“ říká Rázková, která je schopna komunikovat v němčině. Ostatní ženy ze školky zase oprášily školní angličtinu. „Stejně jde o speciální slovník, který se ve škole neučí,“ směje se Rázková s tím, že s rodiči je třeba se domluvit na témata obsahující čistě miminkovské a dětské záležitosti. „Potřebujeme vědět, jak se řekne nočník nebo plínky. Nebo se domluvit s rodiči, když má jejich dítě větry. Ostatní stejně maminky nezajímá,“ tvrdí Rázková.

Mnohem horší oříšek byla podle ní komunikace s vietnamským tatínkem. O potřebách jeho dítěte se bavili doslova rukama – nohama. „Že chlapeček potřebuje pleny, kdy si pro něj přijde, tohle domluvit byl zpočátku obrovský problém. Děti cizojazyčných rodičů už jsou ale jinde. Umí dva jazyky naráz a umí je perfektně,“ vysvětluje Rázková.

Právě o to cizincům žijícím v Česku jde. „Když jsem pracovala v Harmonii, zažila jsem tam právě to vietnamské miminko. Doma na ně mluvili jejich mateřtinou, česky se naučilo ve školce,“ tvrdí Libuše Bartušová, nynější vedoucí učitelka ve školce ve Volduchách. I tady se momentálně starají o sotva tříletou Francouzku. „Christie je ještě malinká, ale česky mluví suverénně,“ dodala.