Snad už tak nutně nepotřebovali na nákup či k lékaři, jak si ještě před chvilkou mysleli. „Tak jsem je hezky pozdravila, usmála se a nechala nastoupit,“ říká Anna Eidelpesová, která už pět měsíců pracuje jako řidička autobusu ČSAD Plzeň, a. s. Podobných „povzbuzení“ si užila ona i její kolegyně Sylva Špillerová zpočátku dost. Teď už prý je to jinak. Pasažéři si zvykli, že za volantem nesedí vždy chlap, a hodili své předsudky přes palubu. „Je pravda, že nejdřív byli lidi ostražití, dneska už řeknou, jsme rádi, že jedeme s vámi,“ shodují se řidičky.
Takzvaně ryze mužské povolání přitahovalo obě ženy už odmala. „Ježdění byl můj sen, a tak jsem si řekla, že si ho splním,“ svěřuje se Anna. Řidičský průkaz na motorku, auto ani náklaďák jí ale nestačil. Díky soukromémuautodopravci z Hořovic začala více trénovat. „Ve čtvrtek jsem pravidelně jezdila já, protože on chodil hrát mariáš,“ vzpomíná s úsměvem Anna.
Odlišná byla cesta Sylvy, která se dobrodružstvím obklopovala snad od prvních dětských krůčků. „To už máte jedno, s čím jezdíte,“ míní Sylva, která se od dětství věnovala jezdeckému sportu a s koňmi závodila po celém světě. Toto putování vyměnila před pěti lety za cestování rokycanským okresem. „K životu adrenalin prostě potřebuju,“ tvrdí Sylva. Aby ne. Dva roky pracovala v armádě, dokonce se zúčastnila mise v Iráku. „Byla jsem strážní střelec, což prakticky znamenalo, že jsem hlídala základnu,“ vypráví Sylva, jež patřila mezi čtyři ženy ze 45 vyslaných vojáků. Zdá se, že řízení autobusu v Čechách je oproti tomu pouhá hračka. „Tam šlo o život opravdu každý den. Ale i při ježdění má člověk zodpovědnost. Třeba takové ranní spoje, kdy vezete až osmdesát dětí, to člověk musí mít respekt,“ svěřuje se Sylva. „Bojím se samozřejmě o druhé, ale i o sebe. A respekt být musí,“ potvrzuje Anna.
O zajímavé reakce okolí obě ženy nemají nouzi. Anna jednu popisuje: „Jednu paní její manžel donutil pracovat a argumentoval tím, že když já můžu řídit autobus, tak ona do práce taky musí.“
