Jaké bylo rokycanské mládí?

Narodil jsem se v roce 1982 a ve městě bydlel do třinácti let, kdy následovalo stěhování na internát do Prahy, kam jsem byl vybrán do gymnastického centra mládeže. Vždy jsem se rád vracel domů a hlavně do tělocvičny, kde jsem strávil nejkrásnější chvíle dětství. I teď, pokud mám možnost přijet do Rokycan, první kroky vedou do tělocvičny. Tehdy jsme tu vytvořili s trenérem Zdeňkem Potomakem tréninkovou dvojici, která mě posunula nejen do reprezentace, ale i na olympiádu mládeže do 18 let v roce 1998. Měli jsme nejhorší materiální podmínky nejen v republice, ale pravděpodobně i v Evropě. Trenér nikdy neměl za přípravu plat, všechno bylo na bázi neuvěřitelného nadšení a motivace něco dokázat. Potomak je nejen vynikající trenér a odborník, ale hlavně motivátor, který mě naučil milovat gymnastiku.

Učím i moje svěřence, že každý má svoje hranice výkonnosti. Ne každý může být mistr světa, ale to nejdůležitější je svůj sport milovat a dát mu celé srdce. To mě naučil Zdeněk a jsem mu za to vděčný. Právě tuto vlastnost jsem později postrádal u profesionálních trenérů, kteří mě vedli či které jsem pak jako šéftrenér kočíroval.

S jakými sporty jste tu začal?

S fotbalem, ale moc mě to nebavilo, a tak mě rodiče chtěli přihlásit na házenou. Začínala v září a naproti byl nábor na gymnastiku. Protože jsem byl dítko živé, tak to zkusili rodiče tam. Nechtěli mě vzít, protože měli plno. Jen trenér Potomak ve mě viděl potenciál, a tak mě přijal. Trénovali jsme jednou týdně ve středu po tréninku těch ostatních. Po měsíci přišel první závod a já byl poslední. Brečel jsem a rodiče mi říkali, že můžu skončit a netrápit se, ale já řekl, že jednou všechny porazím. A za pár měsíců jsem to i splnil.

Přechod, odchod do zahraničí. Jaká je vaše náplň?

Už během studia na vysoké škole jsem v rámci programu Erasmus strávil jeden semestr v Dánsku. Byl to rok 2005 a já tam potkal bývalého reprezentačního trenéra juniorů Polska, který byl nyní lodivodem seveřanů. Pamatoval si mne a trénoval jsem tam půl roku skupinu juniorů pod jeho velením.

Opravdový odchod byl v roce 2007, kdy mi zavolal reprezentační trenér Rakou-ska, jestli bych neměl zájem dělat šéftrenéra v Bundeslandu Karnten. Tam jsem byl v letech 2007-2011, kdy mě oslovili Švýcaři. Je to malá země ale gymnastický gigant. Jen v Tokiu obsadili šesté místo v týmech! Za zeměmi jako Japonsko, Čína, Rusko,USA, kde je více než desetinásobek obyvatel a tím pádem jiný výběr talentů. Teď jsem deset let ve Švýcarsku a pracuji v curyšském centru. Mám kluky, kteří mají na evropský titul. Vše, co tyhle talenty učím, je z Rokycan…

Jak se v zemi žije?

Švýcarsko je nádherná země. Lidé jsou vstřícní a když cítí, že ty pro ně děláš hodně, tak pro tebe učiní maximum. Nezažiješ nepříjemnou prodavačku nebo autobusáka.

Kolik máte svěřenců a jak často?

Momentálně mám šest svěřenců. Jsou to kluci, kteří patří ke špičce ve Švýcarsku.Všichni jsou mistry země v družstvech nebo jednotlivcích. Jde to ročníky 2009 – 2007 s vysokým potenciálem. Chlapci už teď dělají cviky obtížné jako u dospělých. Chtějí něco dokázat a podřídit tomu vše. Přesně to, co mě učil Potomak.

Zbývá čas na další koníčky?

Mým koníčkem je moje práce. A pořád ji moc miluji!