Když vše půjde dobře, budou spolu žít. Andyho vycvičila organizace Pomocné tlapky, která začala s výcvikem asistenčních psů jako první v republice, už před dvaceti lety. „Svého prvního pejska z Pomocných tlapek jsem měla už v roce 2002, tento bude můj už čtvrtý. Zkoušíme, zda si budeme spolu rozumět, zda bude ta chemie fungovat. S těmi minulými jsme si sedli úplně perfektně,“ řekla Deníku Machová.

Dodala, že pejsek musí být schopen podat jí nákup i věci, které spadnou na zem – mobil, peněženku, klíče. Bude ji doprovázet do obchodů, k lékaři, prostě kam bude třeba. „Já si nejsem levou rukou schopna sundat rukáv z pravé ruky, takže musí nastoupit pejsek a třeba u lékaři mi pomoci sundat svetr či bundu,“ vysvětlila.

Vychovat psa, který je schopen pomáhat handicapovaným, není vůbec snadné. Podle cvičitelů z Pomocných tlapek jsou na asistenčního či slepeckého psa nejvhodnější retrieveři, ať již labradorští, zlatí či flat-coated.

„Pejsky bereme převážně z vlastních chovů. V osmi týdnech štěňátka přicházejí do předvýchovy, to jsou naše dobrovolnické rodiny, které nám je na tuto službu připravují. Mají je doma, učí je poslušnosti a ovladatelnosti ,socializaci, pohybovat se v bytě, venku. Dojíždí s nimi k nám na pravidelné konzultace,“ popsala Olga Tomášů z Rokycanska, která stála u zrodu Pomocných tlapek a asistenční psy cvičí už dvě desetiletí.

Povahové a zdravotní testy

Doplnila, že zhruba v jednom roce věku zvířete následují povahové a zdravotní testy a pokud projde, je zařazen do výcviku. Musí si zvyknout na veškeré interiéry i exteriéry, nic ho nesmí překvapit.

„Máme vyšetřené klienty, kteří si u Pomocných tlapek o pejska požádali, prošli pohovory, kde kromě našeho zástupce byl i fyzioterapeut a psycholog, a splnili všechny podmínky. Musí být zaručeno, že se dotyčný nebo jeho garant o pejska postarají,“ uvedla cvičitelka.

Při výcviku se sleduje, který pes se víc hodí k elektrickému vozíku, který k někomu s kombinovanými vadami, který k dítěti s autismem nebo třeba který by byl vhodný coby vodicí pes pro nevidomé.

„Když jsme po zhruba třech, čtyřech měsících výcviku přesvědčeni, že víme, kdo se ke komu hodí, pozveme si klienta do bytu ve Starém Plzenci, kde stráví tři dny a s pejskem se seznamuje. Krmí ho, venčí, zvykají si na sebe. A my ověřujeme, zda jsme vybrali správně, zda pejsek pomáhá tak, jak má. Poté oni odjedou, my s pejskem vše doladíme, docvičíme,“ informovala Tomášů.

Po dvou, třech měsících, podle potřeby, následuje druhé secvičování… Trvá pět dní a na konec je závěrečné testování dovedností a mezinárodně uznávaný test přístupu do veřejných prostorů , kam patří třeba návštěva obchodního centra či jízda MHD. Cvičitel pak ještě odjíždí do místa bydliště klienta, kde se vše doladí. Kdyby později něco nebylo v pořádku, cvičitel tam buď znovu zajede nebo se vše konzultuje po telefonu.

„Zhruba po půl roce už pes ví, co se bude dít. I bez povelu přinese pantofle, podá léky…,“ uzavřela Tomášů popis náročného výcviku.

Sehnat peníze? V noci kvůli nim nespí

Všichni klienti dostávají pejska zdarma, shánění potřebných peněz tak leží na bedrech obecně prospěšné společnosti. „Je těžké zajistit financování našich aktivit. Obavy z toho, zda budu schopna zajistit peníze na úhradu krmiva, veterinární péče, pohonných hmot, za práci trenérů, provoz služebního bytu či na energie mi nedávají spát,“ posteskla si spoluzakladatelka a zároveň ředitelka Pomocných tlapek Hana Pirnerová. Přiznává, že covid vše ještě ztížil.

„Situace byla velmi nestandartní a komplikovaná, vše se měnilo ze dne na den. Připravíte rekondiční pobyt pro 30 klientů a najednou je vše jinak. Nejhorší pro mne byla obava, abychom my, pracovníci, nenakazili naše klienty, které jakákoliv nemoc ohrožuje na životě daleko více, než zdravou populaci. Celá situace navíc má dopady na naše dárce. Někteří omezili svoji činnost či uzavřeli. Když se nedaří firmám, lidem, tak se nedaří ani neziskovému sektoru. Ale věřím, že bude lépe… Musí,“ věří Pirnerová.

Těší ji, že Pomocné tlapky byly první, kdo s výcvikem asistenčních psů u nás začal, a že jsou vzorem pro své následovníky. A radost má i z toho, že se změnil přístup veřejnosti ke čtyřnohým pomocníkům.

S tím souhlasí i Jarka Machová. „Když jsem měla prvního pejska před bezmála dvaceti lety, bylo to hodně těžké. Musela jsem překonávat bariéry, třeba v obchodě je, jak se říká, ukecat, přesvědčit, že pejsek nic nevyvede. Dnes je to úplně jiné, přístup k asistenčním psům se velmi změnil, zvláště od té doby, co byl schválen zákon povolující jim přístup do obchodů, restaurací,“ pochvaluje si vozíčkářka.

Ne vše se ale dosud podařilo dotáhnout, např. přístup asistenčních psů do školy není stále vyřešený. „Bohužel stále není vyřešeno ani financování asistenčních psů, ba i vodících psů pro některé organizace, a my jsme závislí na darech od firem, jednotlivců, na nadacích, vlastní výdělečné činnosti či veřejných sbírkách,“ uzavřela ředitelka Pomocných tlapek, které vychovaly už 250 čtyřnohých pomocníků.